S hlasitou ranou dopadl těžký předmět.

A vzápětí následovalo kvílení brzd, jak rozjeté auto prudce zastavilo.

Řidič, Dane Barnes, se ohlédl na zadní sedadlo a vysvětloval: „Pane, před námi na zemi někdo leží.“

Věděl, že kdyby nezastavili, toho člověka by přejeli.

Zdálo se, že noc ten zločin skryla.

Přesto nebylo možné ignorovat kaluž krve, která vytékala z útlé a křehké postavy.

Soudě podle oblečení a tvaru těla to byla štíhlá žena.

„Jdi se podívat blíž.“ Mužův hlas byl jemný a uklidňující. Byl to ten druh hlasu, který člověka dokáže ukonejšit.

„Ale pane, přijdete pozdě,“ namítl nervózně Dane.

Bez ohledu na to Dane podle pokynu vystoupil z auta.

Neztrácel čas a rychle si rozepnul bezpečnostní pás.

K jeho překvapení muž z vozidla vystoupil také.

Dane byl zaskočen, ale nezabýval se tím.

Hlava ženy směřovala vzhůru. Kvůli ztrátě krve byla její krásná tvář neuvěřitelně bledá a u koutku oka měla mateřské znaménko.

Dane byl tím pohledem šokován.

Stav zraněné byl vážný. Smrtelná rána se nacházela v oblasti břicha, a pokud by se jí nedostalo lékařské pomoci, brzy by zemřela na nadměrnou ztrátu krve.

Dane se neubránil záchvěvu soucitu. Rozhodl se zavolat záchranku.

Když uviděl tvář ženy zřetelněji, náhle si uvědomil, že je to dlouho ztracená dcera rodiny Robertsonových.

„Pane, to je ta slečna z rodiny Robertsonových, kterou si před rokem vzali domů,“ řekl Dane.

Bál se s ní pohnout, protože se zdálo, že žena visí na vlásku života. Dane vytáhl telefon, aby přivolal sanitku.

O chvíli později však zůstal jako opařený. Lem mužových kalhot křečovitě svírala ona žena.

Žena, která byla ještě před okamžikem na pokraji smrti, nyní projevila silnou vůli žít. „Pomoc, prosím. Zachraňte mě.“

Mužovy tmavě modré kalhoty byly okamžitě potřísněny velkou krvavou skvrnou.

Dane byl tak šokován, že nedokázal ani vytočit číslo a s žuchnutím upustil telefon.

Amálie Robertsonová se snažila otevřít oči, ale všechno měla rozmazané.

Věděla jen, že muž před ní má na sobě dobře padnoucí oblek a vyzařuje z něj kultivovanost.

Zoufale se snažila rozeznat obrysy mužovy tváře, ale nedařilo se jí to.

Teprve teď si uvědomila, že ještě nechce zemřít. Chtěla žít a pomstít se těm, kteří jí zničili život.

Muž si dřepl a promluvil jemným a trpělivým hlasem. „Dobrá, zachráním vás. Řekněte mi, co chcete dělat, pokud přežijete?“

Jeho hlas byl neobyčejně lahodný pro ucho a zněla v něm mimořádná dávka trpělivosti.

S náporem nenávisti a pomsty, jež v ní hnisaly, se Amálie snažila rozeznat mužova slova a přerývaně promluvila: „Chci zničit rodinu Robertsonových. Chci, aby zemřeli! Všichni mrtví! Chci, aby...“

Než Amálie stačila větu dokončit, už to nevydržela a znovu ztratila vědomí.

Muž se podíval na své krví potřísněné kalhoty a tiše si povzdechl.

Dane stál ztuhle stranou a snažil se nevydávat žádný zvuk, protože věděl, že jeho šéf má silný odpor k nečistotě.

Žena omdlela a stále se pevně držela mužových kalhot.

Muž klidně promluvil: „Vezmi ji s námi a pošli pro nejlepší doktory.“

Dane byl šokován, ale neodvážil se mužovým pokynům odporovat.

...

Amálie slyšela v dálce jakýsi rozruch, jako by snila.

Výjevy v jejím snu byly chvílemi živé, chvílemi rozmazané...

„Brette, zachraň mě! Nechci umřít. Brette, ještě jsem nesplatila tvou laskavost. Nechci umřít. Je jedno, když zemřu já, ale nechci, aby byla máma smutná.“ Úzkostná prosba Flory Robertsonové, po jejíž tváři stékaly slzy, rvala srdce.

Zločinec držel Floře u krku ostrý nůž a vztekle hleděl na Amálii. „Slíbila jsi mi sto tisíc dolarů, když ji unesu! A teď se opovažuješ volat policii a tahat sem rodinu! Zabiju ji!“

Přitlačil na nůž, až Floře začala z krku téct krev.

Amáliin mladší bratr, Dillon Robertson, Amálii tvrdě udeřil. Oči měl plné zášti.

„Máš tak zrádné srdce, Amálie! Předstíráš, že jsi milá a štědrá, říkáš, že bychom měli Floru dál podporovat. A přitom plánuješ její vraždu! To ty bys s námi neměla být. To ty bys měla zmizet!“

Amáliiny tváře hořely bolestí a v uších jí zvonilo.

Dillonova facka byla příliš tvrdá. Cítila bolest a už jí to začínalo otékat.

Amálie zavrtěla hlavou a snažila se bezmocně vysvětlovat. „Ne, Dillone. To nejsem já. Neudělala jsem to, přísahám.“

Nejstarší syn rodiny Robertsonových, Brett Robertson, zíral na Amálii, jako by hleděl na cizího člověka.

Hodil zločinci půl milionu dolarů v hotovosti a řekl: „Hned pusť Floru a ty prachy si vem. Nebudu volat policii ani tě nenechám zatknout. Mám však jednu podmínku...“

Brett si posunul brýle, podíval se na Amálii a řekl: „Musíš ji zabít.“

Ukázal na Amálii.

Amálie nevěřícně ustoupila o krok zpět. „Brette, ty chceš mou smrt?!“

Brett vypadal chladně a bezcitně. „Kdybychom s Dillonem nejeli za tebou, nikdy bychom se nedozvěděli, že plánuješ zabít Floru. Pokud jí chceš vzít život, pak je jen spravedlivé, že my vezmeme ten tvůj.“

Amálii bolela tvář a srdce ji bolelo ještě víc.

Spravedlivé? Oni s ní vážně mluvili o spravedlnosti? Bylo to k smíchu!

Před rokem byla uznána jako dlouho ztracená slečna Robertsonová.

Nebyla nechtěný sirotek, ale ztracená dědička rodiny Robertsonových.

Amálie vkládala do shledání s rodinou velké naděje, ale ukázalo se, že je to noční můra.

To nemohlo být správně. Muselo být něco špatně.

Byla jejich skutečná sestra.

Amálie zavrtěla hlavou. „Brette, neudělala jsem to, přísahám.“

Ale stejně jako předtím Amálii nikdo nevěřil a nikdo při ní nestál.

Právě tehdy Dillon po zločinci něčím hodil, a když zločincova ruka povolila, Flora využila příležitosti k útěku.

Zločincovy oči se zaleskly zuřivostí, když se hnal za Florou.

V tom kritickém okamžiku Brett vystrčil Amálii ven.

Srazila se čelně se zločincem, který jí vrazil ostrou čepel přímo do břicha.

Zločinec ji bodl ještě několikrát. Pak sebral ze země tašku s penězi a utekl.

Amálie se bezvládně zhroutila k zemi.

Nikdo k ní nepřišel, než dopadla.

Těžce dopadla na zem.

Flora vykřikla: „Amálie!“

Flora se vymanila z objetí svých dvou bratrů, klekla si vedle Amálie a plakala se slzami stékajícími po tváři. „Amálie, jsi v pořádku? Brette, Dillone, zavolejte sanitku. Nikdy bych se nemohla dívat, jak Amálie umírá, i když se mě pokusila zabít.“