Antonio, oblečený v dobře padnoucím obleku a sedící vzpřímeně, nespouštěl z Amálie oči.

Na rozdíl od jeho včerejších mírných očí byly dnes Antoniovy oči agresivní.

Při setkání s Antoniovým pohledem byla Amálie trochu v rozpacích.

Přemýšlela, proč se na ni ten chlap tak dívá.

Podvědomě uhnula pohledem, aby našla stůl číslo 65.

Když se otočila zpět, znovu se setkala s Antoniovýma hlubokýma očima.

Amálii se nemohlo nerozbušit srdce.

Pokud ji instinkt neklamal, ten muž na ni neustále zíral.

Fajn, brzy budou partneři, takže by ho měla pozdravit.

Amálie na Antonia kývla s mírným úsměvem a řekla: „Dobrý den, pane Hussaine.“

Její hlas byl měkký a sladký, takže si Antonio připadal, jako by ho koťátko právě dráplo u srdce.

Pak si Amálie všimla čísla stolu před Antoniem, což byl přesně stůl 65.

Amálie byla tak překvapená, že se jí rozšířily oči.

Když Antonio viděl neskrývané překvapení v Amáliiných očích, usmál se, ale okamžitě znovu nasadil zachmuřenou tvář.

Takže Amálie netušila, že Antonio bude tím mužem, se kterým má mít rande, ale přesto přišla.

Navíc její neskrývané výrazy ukazovaly, že je to žena, která postrádá jakoukoli prohnanost.

Mohla by taková žena skutečně dokončit svůj cíl pomsty?

Měla by být raději chytrá a nenechat se Robertsonovými rozdrtit dříve, než se jim pomstí.

Ale Antonio později zjistil, že ačkoli byl nablízku, Amálii neprohlédl.

Ale co na tom? Antoniův velký zájem o Amálii to neovlivnilo.

Amálie se cítila trochu trapně, odkašlala si a pak se postavila před Antonia.

Antonio tam seděl, a přesto v ní vyvolával velký pocit stísněnosti.

Byl jako spící šelma, která může protistraně kdykoli zasadit smrtící úder.

„Haló?“ Amálie se rozhlédla kolem Antonia a neviděla žádného jiného muže.

Myslela si, že je to prostě příliš absurdní. Jak by mohl muž jako Antonio potřebovat jít na rande naslepo?

Při pohledu do Antoniových tísnivých očí si Amálie nemohla pomoct a olízla si rty.

Myslela si, že to musí být její intuice.

Podle jejího názoru byl Antonio gentleman, shovívavý jako měsíční svit za klidné noci.

„Promiňte, ale nespletl jste si stůl?“

Bylo to jediné vysvětlení, které pro to Amálie měla.

Vzhledem k postavení rodiny Hussainových by si Antonio ženu, se kterou má randit, určitě prověřil, než by skutečně přišel.

Byla dcerou rodiny Robertsonových, které si její rodina nevážila a která byla tři roky nezvěstná.

Nezměnila si jméno, takže její původ by byl snadno zjistitelný.

Přitom on byl vážený syn rodiny Hussainových.

Mezi nimi dvěma byla v postavení propastná nerovnost.

Antonio na její otázku neodpověděl, a tak Amálie mohla jen pokračovat ve vysvětlování. „Mám schůzku s mužem, který sedí u stolu 65.“

„To jsem já.“ Antonio vstal a odsunul jí židli.

V duchu to tušila. Ale když slyšela Antonia přiznat, že je tím mužem, se kterým má mít rande, Amálii se svým způsobem ulevilo.

Posadila se a poděkovala.

Amálie si myslela, že to předtím byla opravdu jen její iluze. Antonio byl prostě gentleman, vlídný jako vánek za slunného jarního dne.

Amáliin úsměv byl sladký a dolíčky na tvářích snadno přitahovaly pohledy lidí.

Její krásné oči připomínaly okvětní lístky jarních broskvoní.

„Pane Hussaine, omlouvám se. Přišla jsem sem kvůli Amelii. Když jsem byla v zahraničí, hodně se o mě starala, takže jsem ji nemohla odmítnout. Ale už jsem jí řekla, ať to nedělá.“

Antonio řekl magnetickým hlasem a podal Amálii jídelní lístek: „Ano, už se to nestane. Podívejte se na menu a vyberte si, na co máte chuť.“

„Hmm?“ Amálie se chtěla zeptat, co tím Antonio myslel. Řekl, že se to už nestane. Myslel tím, že už spolu nebudou randit, nebo že už nebude chodit na rande naslepo?

Jeho gesto s podáním jídelního lístku však Amálii přerušilo v kladení otázky.

Teprve tehdy si Amálie uvědomila, že Antonio si ještě nic neobjednal, ale čekal na ni.

‚Je to opravdu gentleman.

‚S takovým člověkem bude radost spolupracovat,‘ pomyslela si Amálie.

Amálie převzala jídelní lístek a začala ho prohlížet.

Netušila nic o Antoniově vkusu, takže si objednala jen něco podle sebe. Po celém odpoledni práce měla opravdu hlad.

„Pane Hussaine, prosím.“

Když si objednali jídlo, nastalo mezi nimi krátké ticho.

Amálie byla první, kdo prolomil ledy. „Dnes jsem znovu upravila scénář. Konečná verze je mnohem lepší. V pondělí vám ho přinesu.“

Antonio nalil Amálii sklenici vody a pak k ní přisunul talíř s předkrmy. Změnil téma. „Máte hlad? Dejte si nejdřív nějaké předkrmy.“

„Díky.“

Jídlo bylo brzy naservírováno a oni začali tiše jíst.

Amálie byla zvyklá jíst beze slova.

Antonio byl při jídle ještě elegantnější. Každý pohyb vyjadřoval jeho ušlechtilost a grácii muže z dobré rodiny.

Amálie se věnovala jídlu a vychutnávala si ho s chutí.

Za starých časů neměla možnost jíst každé jídlo.

Než šla do sirotčince, toulala se po ulici a jednou dokonce sebrala jídlo toulavému psovi.

Takže si jídla vážila a vždy měla velký apetit.

Vzpomínky na hladovění jí vždy připomínaly, aby neplýtvala jídlem.

Antoniovy oči spočinuly na Amálii. Když Antonio viděl, jak si jídlo vychutnává, nemohl se ubránit úsměvu.

Nebyla vybíravá. Antonio si pomyslel, že živit tuhle dívku bude snadné.

Ti dva vypadali, jako by se sem přišli speciálně najíst. Když byli sytí, na stole moc jídla nezbylo.

Vzhledem k Amáliiným zážitkům z dětství nesnesla plýtvání jídlem.

Když viděla, že na talíři zbývá poslední kousek masa, zvedla ho a nacpala si ho do pusy.

Se zavřenou pusou a nafouknutými tvářemi Amálie žvýkala maso, což jí dodávalo na roztomilosti.

Při pohledu do Antoniových hlubokých očí se Amálie cítila mírně trapně.

‚Ehm, co se to děje? Jsem před tímhle chlapem příliš uvolněná.

‚Každopádně, to je jedno. Ještě nejsem úplně plná.

‚Ale proč v jeho očích vidím ten utrápený pocit?

‚To musí být iluze,‘ pomyslela si Amálie v duchu.

Ušklíbla se s náznakem rozpaků.

Antonio už měl v hlavě bouři.

Amálie měla tak nádhernou tvář, ale její úsměv v tu chvíli byl tak sladký s trochou ostychu.

Kdyby vyrůstala po boku rodičů, měla by být rozmazlovaná jako princezna.

Ale když ji potkal poprvé, byla na tom tak bídně. Těžko si dokázal představit, že to byla její rodina, kdo ji strčil do propasti.

Dezerty se podávaly, až když dojeli hlavní chod. Ale dala si je jen Amálie, protože Antonio na sladké nebyl.

Amálie si nabrala lžičku dezertu do úst a sladká chuť se jí okamžitě rozlila v ústech a rozzářila jí oči.

Jen dobré jídlo mohlo utišit její vyčerpání z práce.

„Chcete ochutnat?“ Antonio se díval na její dezert a Amálie si myslela, že by si chtěl dát.

Antonio se naklonil s klidným výrazem. „Dobře, nech mě ochutnat.“

Amálie podvědomě nabrala lžičku a nakrmila Antonia.

Bylo to tak sladké.

Antonio to tiše spolkl, ale jeho oči byly stále upřeny na Amáliiny rty.

Přemýšlel, jestli je sladší ten dezert, nebo Amáliiny rty.

Ohryzek se mu při polknutí zavlnil a vyzařovala z něj sexy aura.

Amálie okamžitě uhnula očima a zeptala se: „Chcete ještě?“

Antonio zavrtěl hlavou.

Amálii se trochu ulevilo a dál jedla dezert.

Když viděla, že se na ni Antonio stále dívá, Amálie si konečně něco uvědomila. Nakrmila Antonia lžičkou, kterou používala, a pak tou lžičkou dál jedla.

Takže se nepřímo líbají?

Zdálo se, že si nejsou tak blízcí, aby dělali něco takového.

Během té myšlenky se Amálie náhle začervenala a dokonce i její jemné uši zrůžověly.

Vzápětí se ozval Antoniův hlas. „Slečno Robertsonová, chcete se vdát? Myslím za mě.“