Antonio okamžitě zachytil klíčovou informaci. Amálie?

Další Amálie, která se také vrátila ze Simpsonu?

Antonio by neuvažoval o nikom jiném než o Amálii, kterou právě viděl.

„Babi, máš její fotky?“

Antonio skočil Rosalii do řeči a jeho hlas zněl dychtivě.

Rosalie na vteřinu ztuhla. Místo aby byla naštvaná, že ji přerušil, byla překvapená.

‚Co se to sakra děje? Konečně jsem toho knihomola přesvědčila?

‚Zajímá ho to, když slyší, že ta holka je hodně hezká, co?‘ pomyslela si Rosalie.

„Počkej, hned ti pošlu její fotku. Ale nezavěšuj.“ Ačkoli byla Rosalie stará, s ovládáním telefonu si tykala.

Po chvíli Antonio obdržel zprávu odeslanou Rosalií.

Na fotografii se Amálie dívala dolů a vypadala nesmírně jemně.

Antonio se nepatrně usmál.

Byla jemná?

Ani ne.

Říkala, že chce zničit rodinu Robertsonových.

Už zažila čelisti smrti, takže by jim ráda dopřála totéž.

pronášela ty nejkrutější poznámky tím nejklidnějším a nejjemnějším tónem. Byla krutá, ale o to roztomilejší.

Antonio pohladil Amáliiny oči na fotografii.

V koutku pravého oka měla mateřské znaménko.

Říkalo se, že lidé, kteří mají takové znaménko, jsou uplakánci.

Její oči byly včera tak zarudlé.

Antonio nemohl jinak a polkl.

Pomyslel si: ‚Bude plakat i tehdy, když jí někdo ublíží?‘

Při pomyšlení na Robertsonovy z Antoniových očí vyzařoval chlad.

Řekl si, že tu ženu v budoucnu ochrání a nikdo už ji nebude moci šikanovat.

„Hodný chlapec, viděl jsi tu fotku? Nelhala jsem ti, co? Jsem tvoje babička a tebe bych nevodila za nos, víš? Jen chci přinést zprávu, že ses oženil a máš děti, tvému dědečkovi, až se s ním setkám na onom světě...“

Mít za babičku takovou citovou vyděračku byla bolest hlavy, což Antonia připravilo o řeč.

„Dobrá, babi, půjdu tam.“

Když Rosalie uslyšela Antoniovu odpověď, byla radostí bez sebe.

Myslela si, že tentokrát se to možná konečně podaří.

Bez ohledu na to, jak moc to předstírala, Antonio nikdy nesouhlasil se setkáním s těmi ženami, o kterých mluvila předtím.

Rosalie řekla v povznesené náladě: „Dobře. Hned domluvím schůzku s Amelií. Myslím, že dnešek je docela dobrý. Co kdybychom to dali na sedmou večer? Adresu ti pošlu později.“

Rosalie se bála, že by Antonio mohl couvnout, a tak mu adresu poslala obratem.

Antonio dál listoval dokumenty a našel odpověď, kterou hledal.

Amelie byla z rodiny Gillových v Austinu.

S Rosalií se znaly odjakživa.

Obě měly jen syny a vnuky.

Amelie byla pět let v Simpsonu.

Před dvěma lety na sebe Amelie a Amálie narazily a padly si do oka.

Amelie neměla vnučku a Amálii měla moc ráda. Proto považovala Amálii za svou vnučku.

Amelie se vrátila domů před půl rokem.

A Amálie se vrátila před týdnem.

Antonio zíral na adresu. Bylo zřejmé, že Amálie se schůzkou naslepo souhlasila.

Antonio se neubránil hořkému pocitu v srdci.

Přiznal si, že žárlí.

‚Nemůžu uvěřit, že Amálie souhlasila se schůzkou naslepo! Je jí teprve 22! Je tak dychtivá najít si manžela?

‚Kdyby jí Amelie dohodila jiného muže, souhlasila by taky? A kromě toho, ví Amálie, že bude mít rande se mnou?‘ uvažoval Antonio.

Amálie ve skutečnosti netušila, s kým se má setkat.

Když jí Amelie zavolala, právě naposledy upravovala scénář před počítačem.

Jelikož se Amálie teprve vrátila, už Amelii navštívila a u Gillových byla vřele přivítána.

Způsob, jakým se k ní Gillovi chovali, jí připomněl Robertsonovy.

Gillovi s ní neměli vůbec žádné pokrevní příbuzenství, přesto se k ní chovali s největší laskavostí.

Zato Robertsonovi ji ve jménu rodiny strčili do chřtánu smrti.

„Ahoj, Amelie.“ Amáliin hlas byl sladký, jako kousnutí do zmrzliny v parném létě.

„Amálie, máš dnes v 19 hodin čas?“

Amálie přerušila práci a odpověděla s telefonem v ruce: „Mám čas. Co se děje?“

„Jde o tohle. Mám v Austinu nejlepší kamarádku a známe se desítky let. Domluvily jsme se, že dnes večer pokecáme. Má vnuka, který je opravdu pohledný a zásadový. Chtěla bys se s ním seznámit? Nebo si prostě najít dalšího přítele, co? Doufám, že budeš mít muže, který se o tebe postará.“

Když byly v Simpsonu, Amelie si všimla, že se Amálie vždy držela stranou a neměla mnoho přátel. Amelii to trápilo.

Amálie chvíli váhala. Zdálo se, že Amelie už pro ni schůzku domluvila.

Amálie nechtěla Amelii uvést do rozpaků. K lidem, které milovala a vážila si jich, byla vždy tolerantní.

„Dobrá, budu tam v sedm. Ale Amelie, myslím, že je příliš brzy na to, abych uvažovala o svatbě, takže mi prosím už žádné schůzky naslepo nedomlouvej. Vím, že to děláš pro mé dobro, ale teď mám na práci něco důležitějšího. Neboj se, manželství se nebojím. Slibuji ti, že budu o svatbě uvažovat, až potkám někoho, koho budu milovat, ano?“

Jelikož vyrůstala v sirotčinci, její touha po domově byla silnější než u kohokoli jiného.

Takže když ji našla policie a řekli jí, že je ztracenou dcerou rodiny Robertsonových, byla tak nadšená.

Myslela si, že bude mít domov.

Cestou do rezidence Robertsonových si stále procvičovala výslovnost jmen členů své rodiny.

Nikdy si nepředstavovala, že své rodiče v životě potká.

Když však přišla do domu Robertsonových, začala její noční můra.

Amelie řekla s úsměvem: „Promiň. Tentokrát jsem se neptala na tvůj souhlas, ale už tě nebudu nutit. Tak se s ním prostě jen sejdi, ano?“

Po chvíli dalšího povídání zavěsily. Amálie chvíli seděla jako omráčená a pak se vrátila k práci.

Amálie nebyla se scénářem spokojená až do 17:30.

Nejnovější verze byla dokonalá, jak v replikách, tak v pohybech postav.

Podívala se na čas.

Cesta autem do restaurace jí zabere přes půl hodiny. Pokud narazí na dopravní zácpu, potrvá to dalších 20 minut.

S tímto pomyšlením Amálie okamžitě vstala, aby se oblékla.

S lehkým make-upem Amálie vyšla ven s klíčky od auta.

Jak odhadovala, cestou byla zácpa. Když zaparkovala auto, bylo 18:50, o deset minut později, než odhadovala.

Právě když vystoupila z auta, zavolala jí Amelie. „Amálie, já tam dnes večer s tebou nejdu. Čeká na tebe u stolu 65 a poslala jsem ti jeho telefonní číslo. Můžeš mu zavolat, jakmile dorazíš.“

Rosalie a Amelie však byly v tu chvíli převlečené v šátcích a slunečních brýlích a pokukovaly po stole 65 pod rouškou rostlin.

Byla to luxusní tematická restaurace s klidným prostředím, která nabízela boxy pro páry.

Každý box byl oddělen zelení nebo zástěnami, což hostům poskytovalo to nejlepší soukromí.

Světlo bylo tlumené a vůně květin příjemná.

V rohu sálu hrála na klavír krásná dáma v dlouhé róbě a celou restauraci naplňovala melodií.

Hosté seděli tváří v tvář a povídali si.

Amálie nevolala muži, se kterým měla mít rande, protože se bála, že vyzvánění telefonu bude rušit ostatní hosty. Zeptala se číšníka, kde je stůl 65.

Když se Amálie objevila v restauraci, přitáhla velkou pozornost ostatních, včetně Antonia.

Antonio na Amálii zíral hlubokýma očima, jako by lovec spatřil kořist, po které touží.

Amálie měla dnes na sobě černé šaty. Ve srovnání s divokým temperamentem v červených šatech jí ty černé dodávaly nádech tajemna, takže lidé nemohli jinak, než o ní chtít zjistit víc.

Když mluvila s ostatními, vždy nasadila jemný úsměv. Dolíčky na její tváři byly přitažlivé.

Číšník dovedl Amálii k jejímu stolu. „Tady je stůl 65.“

Amálie číšníkovi poděkovala, a když vzhlédla, uviděla Antonia.