Dostat se k soudu a projít kontrolou nebyl žádný velký problém, ale Rebečin zimní kabát budil v budově pozornost.

Mnoho lidí po nich nenápadně pokukovalo a poté si zkoumavým pohledem měřilo Theodora.

Debra kolem Rebeccy poskakovala a ujišťovala se, že má naprosté pohodlí.

Theodore byl vždy středem obdivu, ale tohle bylo poprvé, co se ocitl pod palbou odsuzujících pohledů. Měl pocit, jako by si ho všichni měřili a dívali se na něj jako na největšího pitomce.

Frustrovaně vyštěkl na personál: „Můžete si pospíšit?“

Úředník mu věnoval chladný pohled, ale pokračoval svým stálým tempem.

Rebecca mezitím svědomitě odpovídala na každou otázku a podepisovala dokumenty, které před ni položili.

Theodore se chystal podepsat, když mu náhle zazvonil telefon.

Zamarčil se, odložil pero a vytáhl mobil. Když uviděl displej, ztuhl.

Podešel o pár kroků dál, aby hovor přijal.

Debra u přepážky držela Rebeccu za ruku a tiše svou dceru uklidňovala.

Mezitím se Theodorův výraz po zvednutí telefonu drasticky změnil. Poté spěšně vyrazil ze dveří, vypadal úzkostlivě a rozvodové papíry naprosto ignoroval.

Debra zpanikařila a rychle se rozběhla za ním, ale ten muž prakticky sprintoval!

Rozzlobená Debra zrychlila krok, ale nestačila mu.

„Theodore!“ zakřičela frustrovaně.

'Co je s tím chlapem? Copak nemůže chvíli postát kvůli rozvodu? Už se chystal podepsat a teď utíká pryč!'

Nezabilo by ho ty papíry podepsat, než odejde.

„Becky, zlato, zůstaň tady. Maminka běží za ním,“ řekla Debra Rebecce hlasem staženým obavami. „Do třiceti minut přivedu toho kreténa zpátky!“

A s těmi slovy Debra vystřelila za Theodorem.

Ale venku už Theodore nasedl do elegantního černého Rolls-Royce. Luxusní vůz vyrazil jako namydlený blesk a zmizel dřív, než Debra stačila mrknout.

Debra rychle mávla na projíždějící auto a nabídla řidiči dva tisíce dolarů, aby Rolls-Royce pronásledoval.

Řidič na ni chtěl začít křičet, že ho zastavila, ale nabízené peníze byly příliš lákavé. Zařadil rychlost a vyrazil, pneumatiky kvílely, jak se hnal za Rolls-Roycem před sebou.

Ale udržet krok s Phantomem nebyl snadný úkol. Po pouhých dvou minutách se Rolls-Royce ztratil z dohledu.

Řidič vypadal rozpačitě.

„Takže jsme ho nedohnali. Dostanu i tak ty dva tisíce babek?“ zeptal se opatrně a pohlédl na Debru sedící na sedadle spolujezdce.

Debra soptila vzteky, ale nebyla nerozumná. Okamžitě vytáhla telefon a převedla řidiči dva tisíce dolarů!

Řidič se rozzářil od ucha k uchu, když peníze uviděl. Peníze zkrátka měly svou moc. To bylo vskutku působivé.

„Vezměte mě zpátky!“ dožadovala se Debra.

Becky byla stále u soudu. Debra se k ní potřebovala vrátit. Její dcera právě porodila a potřebovala pomoc při zotavování. Nemohla ji tam nechat samotnou.

„Samozřejmě, madam, hned to bude!“ souhlasil řidič vesele.

Byly to dva tisíce dolarů! Tuhle bohatou dámu by odvezl, kamkoli by si přála, klidně i za hranice státu, kdyby o to požádala.

Rychle odvezl Debru zpět k soudu.

Mezitím Rebecca stále čekala, dokud se její matka nevrátí.

Deřin hněv roztál v bolest u srdce, když uviděla Rebeccu, smíšenou s trochou viny.

„Promiň. Nedokázala jsem ho dohonit,“ řekla Debra, vzala Rebeccu za ruku a tiše ji utěšovala.

„To je v pořádku,“ řekla Rebecca měkce.

Debra se na Rebeccu podívala s obavami. „Becky, co kdybychom prozatím jely domů? Můžeme to vyřešit jindy.“

Původně se chtěla na něco zeptat, ale když viděla smutek vrytý do tváře své dcery, nedokázala se k tomu přimět. Ptaní by Rebecce jen přitížilo, a tak ji Debra místo toho utěšovala.

„Dobře.“ Rebecca přikývla.

Debra rychle zavolala další auto a odvezla Rebeccu domů.

Doma se o děti starala chůva. Když viděla, že se Rebecca a Debra vracejí, přišla k nim s miminky.

„Jak se mají děti?“ zeptala se Rebecca.

„Byly moc hodné, žádný pláč. Právě jsem přemýšlela, jestli jim dát trochu umělého mléka. Nečekala jsem, že budete doma tak brzy,“ řekla chůva s úsměvem.

Sotva chůva domluvila, miminko v její náruči se upřeně zadívalo na Rebeccu a natahovalo ručičky, jako by prosilo o objetí.

Rebecce roztálo srdce. Pospíšila si k němu a vzala dítě do náruče.

Jakmile bylo miminko v jejím náručí, okamžitě se přitulilo k Rebečině hrudi. Možná měla... hlad?

Chůva se při tom pohledu zachechtala. „Vypadá to, že holčička se chce kojit.“

„Raději si zalez do postele, zlatíčko. Je tam tepleji,“ řekla Debra, která se cítila více znepokojená o svou dceru než o miminka.

Rebecca poslechla matčinu radu, přikryla se tlustou prošívanou dekou a pak si vzala obě děti ke kojení.

Když Debra sledovala tuto scénu, cítila k rodinám Edwardsů a Mitchellů ještě větší zášť. Její drahá dcera byla tak úžasná. Jak se k ní mohli chovat tak uboze?

„Becky, neboj se. Jakmile se zotavíš, půjdeme to s tím kreténem vyřídit. Tohle manželství rozhodně skončí.“ Debra utěšovala Rebeccu poté, čo skončila s krmením dětí.

Rebecca se podívala na svou matku a usmála se: „Dobře.“

Debře se ulevilo. Pokračovala: „S rozvodem si nedělej starosti. Jestli se budeš chtít někdy znovu vdát, rodina Carterových má konexe. Je tam spousta dobrých mužů, ze kterých si můžeš vybrat. A věř mi, kterýkoli z nich by byl mnohem lepší než Theodore.“

Rebecca na chvíli ztratila řeč. „Mami... já se nechci znovu vdávat,“ řekla bezmocně.

Jen Theodore sám ji zanechal hluboce zjizvenou. Nechtěla se znovu zaplétat s muži.

Debru bolelo srdce pro její dceru. Becky bylo sotva přes dvacet, byla v nejlepším věku. Měla by být hýčkána, ne tak hluboce zraňována.

„To je v pořádku, zlato. Půjdeme na to krok za krokem. Pokud nenajdeš někoho, kdo by se ti líbil, můžeš si užívat i svůj vlastní život. Ale pokud někoho najdeš, celá rodina tě podpoří!“ povzbuzovala ji Debra s úsměvem.

Její máma byla tak laskavá... S touto myšlenkou Rebecca neodolala, natáhla se a svou matku objala.

Odpoledne Theodore zavolal znovu, ale tentokrát byl důvodem příjezd jeho prarodičů. A měli v plánu bydlet s nimi.

„Rebecco, babička má srdeční vadu. Dnes ráno měla záchvat, když se dozvěděla o našem rozvodu. Dědeček a babička k tobě dnes večer přijedou. Postarej se o ně a snaž se je nerozrušit,“ připomněl Theodore na konci hovoru.