Rebecca pohlédla na miminka a znovu usnula, probudila se až příští ráno.

Děti plakaly hlady. Debra je chovala a cítila se trochu úzkostlivě. Nechtěla rušit dceru ve spánku, ale tihle drobečci byli neúprosní. Copak nemohli na snídani ještě chvilku počkat?

Rebecca se rychle probudila za zvuku dětského pláče a váhavě se zeptala: „Mají hlad?“

Debra přikývla a rychle podala děti Rebecce.

Rebecca si je přivinula k sobě a začala kojit.

Venku ten rozruch probudil i Sama a Melissu. Vstali, nervy napjaté, a zamířili k Rebečinu pokoji.

Theodore spal v noci v pracovně a v tu dobu také vyšel ven.

Vyměnili si pohledy, než obrátili pozornost k Rebečiným dveřím.

Melissa zvedla ruku, aby zaklepala, ale právě když se její prsty chystaly dotknout dveří, pláč uvnitř náhle ustal. Zdálo se, že děti byly utišeny.

Její ruka se zastavila. Po chvilce váhání zavolala: „Rebecco? Zlatíčko, jsi vzhůru?“

Uvnitř pokoje Rebecca uslyšela zvuk u dveří a vzhlédla k nim.

Debra také pohlédla ke dveřím. Nemohla to popřít. Celou Edwardsovu rodinu opravdu neměla ráda.

„Jsem vzhůru, babičko. Krmím děti,“ řekla nakonec Rebecca po chvíli ticha.

Trochu se bála, že kdyby neodpověděla, Melissa by mohla vejít dovnitř. Mohlo by to být trapné, zvlášť kdyby byl poblíž Sam.

Venku si Sam i Melissa oddechli úlevou. Vědomí, že je o pravnoučata postaráno, je uklidnilo.

Theodore se podvědomě také uvolnil. Pak se podíval na Rebečiny dveře a své prarodiče, kteří u nich stáli, a cítil se poněkud podrážděně.

Vytáhl telefon, zkontroloval čas a řekl: „Dědečku, babičko, jdu do práce.“

Sam a Melissa se na něj podívali.

Theodore chvíli mlčel a pak se otočil k odchodu.

Zatímco Rebecca krmila děti, služebná už připravila snídani. Rebečina snídaně byla speciální polévka na zotavení těla, která byla dobrá pro její zdraví a mohla pomoci s tvorbou mléka, protože teď musela kojit dvě děti.

Po snídani začali Sam a Melissa hlídat děti. Bylo jedno, kolikrát svá pravnoučata viděli. Byli jimi prostě unešeni.

Miminka, čerstvě narozená, měla ještě trochu žloutenku a potřebovala sluneční světlo. Chůva vzala děti ven, když byl ten správný čas, a Sam s Melissou šli s nimi.

Uvnitř pokoje Debra počkala, dokud všichni neodešli, než se posadila vedle Rebeccy. Šťastně se usmála a řekla: „Becky, táta mi dnes ráno psal. Chce otevřít pobočku našeho klenotnictví přímo tady v Maelorii.

„Pokud se ti podaří rozvést se s Theodorem do měsíce, zamíříme rovnou zpátky do Hivalis. Ale kdyby se to zkomplikovalo a došlo ke zdržení, můžeš získat praxi přímo v novém obchodě. Jakmile se do toho dostaneš, budeš mít na starosti veškerý obchod s šperky naší rodiny,“ řekla Debra s úsměvem.

Rebecca byla ohromená. „Mami...“

Nestihla větu dokončit, protože jí Debra rychle zakryla ústa. Rebecca si vzpomněla, že by ji na tomto místě neměla oslovovat „mami“, jinak by mohla prozradit jejich vztah.

„Není to trochu riskantní?“ zeptala se Rebecca nervózně.

Debra se zasmála. „Není na tom nic riskantního, zlato. Ty kluky rodinný podnik vůbec nezajímá. Pokud do toho nenastoupíš ty, všechno, co jsme vybudovali, převezmou ostatní.“

„To ne,“ odpověděla Rebecca rychle.

Debra přikývla. „Přesně tak. Tvůj otec a já jsme se kvůli tomu trápili, ale naštěstí jsme teď našli tebe. Becky, nevadilo by ti převzít rodinný podnik, že ne? Vlastníme několik dolů v zámoří a více než polovinu klenotnictví v Hivalis. Je to obrovský podnik. Jednou tě vezmu, aby ses podívala na drahokamy. Mnoho lidí je miluje.“

Rebecca nedokázala najít slova, kterými by vyjádřila svou vděčnost. Konečně pochopila, jaké to je mít rodiče, kteří ji milují. Její máma a táta k ní byli tak hodní.

Rebecca se neudržela, natáhla se a jemně objala svou matku, hlavu si položila do jejího náručí. Bylo to hřejivé, přesně takové, jaké by matčino objetí mělo být.

Debra svou dceru jemně držela. Po tolika letech odloučení konečně našla své drahé dítě. Trvalo jí dlouho, než pocítila, že je to skutečnost. Její dcera... byla opravdu zpátky.

Jejich něžnou chvilku však přerušilo zaklepání na dveře.

Rebecca i Debra se podívaly ke dveřím. V příštím okamžiku Debra vstala a šla otevřít.

Stála tam hospodyně.

Hospodyně pohlédla na Debru, vstoupila do pokoje a řekla: „Slečno Mitchellová, přišli za vámi nějací lidé. Říkají, že jsou vaše rodina.“

„Rodina?“ Rebecca i Debra pocítily vlnu nervozity a podívaly se na seba.

„Pusťte je dál,“ řekla Rebecca.

„Dobře,“ souhlasila hospodyně.

Poté rychle odešla. Rebecca přemýšlela, jestli ji přijeli navštívit otec a bratři nebo strýc.

Ale když sešla dolů a uviděla, kdo to je, srdce se jí sevřelo. Byli to její adoptivní rodiče a Janet!

Sam a Melissa byli v obývacím pokoji a hráli pro Mitchellovy divadlo, i když bylo jasné, že jsou nespokojeni.

Když všichni uslyšeli hluk z patra, podívali se ke schodům a uviděli Debru a Rebeccu.

Janet také uviděla Rebeccu a v jejích očích probleskl letmý výraz opovržení, než se rychle změnil v úsměv. Postavila se, její výrazně vypouklé břicho bylo jasně viditelné.

„Rebecco, tady jsi! Slyšela jsem, že se ti narodila miminka, tak jsme se na tebe s mámou a tátou přijeli podívat,“ usmála se Janet.

Rebecca se na chvíli zarazila, pak beze slova pokračovala v chůzi dolů po schodech.

Gary Mitchell a Karen Mitchellová, její adoptivní rodiče, se také otočili a podívali se na Rebeccu, jak se blíží.

Rebecca se prudce zastavila a řekla: „Jdu zkontrolovat děti.“ Pak se otočila k odchodu.

Neměla téhle rodině co říct a ani nechtěla.

„Rebecco!“ zakřičela Karen, když viděla, že odchází. „Vážili jsme takovou cestu, abychom tě viděli, a takhle se k nám chováš?“

Rebecca se usmála a otočila se ke Karen. „A co si myslíte o tom, že se Janet ukazuje v mém domě, těhotná s dítětem mého manžela, zatímco já se stále zotavuji? Jaký z toho máte pocit?“

Když to Debra slyšela, také se naštvala. Stoupla si před Rebeccu a její oči se zavrtaly do Janetina břicha s takovou intenzitou, že se Janet ošila, jako by měla pocit, že Debra proklíná dítě, které nosí.

„Co... Na co čumíš?“ Janet se neudržela a vyjela na Debru.

„Dívám se na tvé břicho a na tvou absenci slušnosti. Nemohla jsi dát pracky pryč od manžela vlastní sestry? Jsi ostudou celé téhle země! Taková věc by měla zůstat navždy pohřbená. Jestli se to dostane ven, zničíš naši pověst. Jsi to shnilé jablko, co kazí celou zatracenou bednu!“

„Jak se opovažuješ nazývat mě shnilým jablkem?“ zařvala Janet.

Debra si odfrkla: „Protože ti ta bota sedne, ne? Dřív jsem si myslela, že jsi jen cvok. Ale hej, aspoň jsi věděla, že jsi jen špinavý kus odpadu.“

Gary a Karen se zamračili a zmateně se na Debru podívali, nechápajíc, kdo je ta žena.

Sam a Melissa seděli spolu, zachovávali klidný výraz a sledovali, jak Debra uráží Janet.

Hned první den si Melissa všimla, že tahle Rebečina kamarádka má prořízlou pusu, které se málokdo vyrovná.

K Janetiným adoptivním rodičům ani k Janet neměli žádnou úctu. Také se styděli za to, že se Janet nějak vyspala s Theodorem a otěhotněla. Pomyšlení na to, že by se to někdo dozvěděl, je naplňovalo hrůzou.

Přesto to byla Rebečina rodina. Sam a Melissa museli projevit trochu zdvořilosti, a tak byli nuceni je hostit brzy ráno místo toho, aby je vyhodili.

Janet ještě nikdy nikdo takhle neurazil. Její prst vyrazil směrem k Debře, v očích jí plála zuřivost, když se vrhla vpřed, připravená ji uhodit.

Když Rebecca viděla Janetin pohyb, věděla, co má v úmyslu. Ale osoba před ní byla její biologická matka, a tak bez váhání přispěchala blíž.

Rebecca zvedla ruku rychleji než Janet!

Plesk!

Vzduch prořízl ostrý zvuk facky, jak Rebečina ruka dopadla na Janetinu tvář.