Pohled Auren

Tarian se znovu objevil a vyvedl mě ven. Tvářil se laskavě, ale obezřetně. „Neber si to osobně,“ řekl tiše, když jsme procházeli dlouhou chodbou. Poslouchal nás? Ale co jiného jsem mohla čekat od bety nejmocnějšího alfy, který má jistě sluch ostrý jako břitva?

„Neberu,“ zalhala jsem. I když byl Lucien chladný, odtažitý a rozzlobený, cítila jsem se tu bezpečněji než kdykoli předtím v Crimson Howl.

Tarian mě vedl velkolepými sály sídla smečky a jeho boty se rozléhaly po naleštěných podlahách. Šla jsem těsně za ním a klopila zrak, abych nezírala na to nádherné, leč zastrašující prostředí. Všechno na tomhle místě působilo nehostinně, stejně jako jeho alfa. Znovu na mě dolehl smutek z odmítnutí alfou Bramem a já se zhluboka nadechla, abych se nerozplakala.

Bram to vymyslel chytře. Nejenže mě, omegu, odmítl jako svou družku, ale zajistil, že do roka zemřu. A zároveň díky mně uzavřel spojenectví s alfou Lucienem.

Když jsem opouštěla smečku, Bram přišel do mého pokoje. Postavil se těsně ke mně a prsty mi přejel po čelisti. Chtěla jsem se k němu přivinout, ale po tom, co mi udělal, jsem se zarazila. „Hleď, abys svému účelu posloužila dobře, Auren. Jestli se dozvím, že jsi utekla, osobně si tě najdu a zabiju tě.“ Pak se sklonil a rty se otřel o mou tvář. Zvedl se mi z toho žaludek, tak jsem ho odstrčila, ale on se jen uchechtl a odkráčel pryč.

„Tohle bude tvůj pokoj,“ řekl Tarian a vytrhl mě ze vzpomínek. Došli jsme ke dveřím na vzdáleném konci chodby. Zastavil se, otočil se ke mně a otevřel je.

Nakoukla jsem dovnitř a napůl čekala něco ponurého, ale pokoj byl překvapivě čistý, útulný a lepší než cokoli, v čem jsem kdy bydlela. Byla tu postel s plyšovou dekou, jednoduchý dřevěný stůl u okna a skříň. Oknem dovnitř proudilo sluneční světlo, díky němuž prostor působil tepleji, než jsem si představovala.

„Pokud chceš, můžeš si dům prohlédnout,“ pokračoval Tarian klidným, ale vlídným hlasem. „Ale vyhýbej se severnímu křídlu. Tam jsou komnaty alfy Luciena a on si nepřeje být rušen. Rozumíš?“

Rychle jsem přikývla, nechtěla jsem udělat špatný dojem. „Ano, rozumím. Děkuji.“

Tarian mě chvíli zkoumal, jako by se snažil přijít na to, proč jsem tak povolná. Bez dalšího slova se otočil a odešel. Dveře za ním se s cvaknutím zavřely.

Zůstala jsem stát uprostřed místnosti a úlevně si vydechla. Tenhle pokoj působil jako bezpečné útočiště. Byl krásný, ale hlavně byl můj, i když jen prozatím.

Pomyšlení na to, že jsem zůstala sama, mi vykouzlilo lehký úsměv na tváři. Nemusela jsem vidět alfu Luciena ani čelit jeho hněvu. Nemusela jsem snášet Reyina ostrá slova, Marisiny kruté úšklebky ani odmítání alfy Brama. Tady jsem mohla být prostě zticha a bez povšimnutí.

Když jsem si uložila svou malou tašku do skříně, všimla jsem si dveří na boku pokoje. Ze zvědavosti jsem je otevřela a našla koupelnu. Vana vypadala čistě a lákavě, lesklá baterie se blýskala ve světle.

Představě teplé koupele se nedalo odolat. Napustila jsem vanu a vlezla do ní. Horko okamžitě uvolnilo napětí v mých bolavých svalech. Takové pohodlí jsem nikdy nezažila. Na chvíli jsem zavřela oči a nechala vodu smýt nejen špínu, ale i tíhu posledních dní.

Když jsem konečně vylezla a zabalila se do měkkého ručníku, cítila jsem se lehčí, jako bych ze sebe setřásla vrstvu starostí. Rychle jsem se osušila a vrátila se do pokoje.

Vtom jsem si toho všimla – vůně jídla.

Na malém stolku u okna stál podnos navršený chlebem, kouřící polévkou, čerstvým ovocem, a dokonce tam byl i malý talířek s čokoládovým dezertem. V břiše mi hlasitě zakručelo a připomnělo mi, že jsem nejedla pořádně od chvíle, co mě hodili do žaláře.

Přistoupila jsem blíž, zpočátku váhavě. Opatrně jsem vzala kus chleba, přemýšlela, jestli se mi to nezdá, a kousla do něj. Byl měkký a teplý, takové jídlo jsem nikdy neměla. Byl to pro mě luxus, a rozhodně ne sen.

Než jsem se nadála, snědla jsem všechno a vychutnávala si každé sousto jako hostinu. Fazolová polévka byla sytá a krémová. Ovoce šťavnaté a sladké. Než jsem se dostala k dezertu, tváře jsem měla naducané jako křeček.

Ale bylo mi to jedno. Měla jsem hlad a to jídlo bylo tak dobré.

Když jsem však sáhla po posledním kousku chleba, žaludek se mi vzbouřil a než jsem si to stihla uvědomit, začalo mě natahovat. Rozběhla jsem se do koupelny a všechno vyzvracela. Zmateně jsem seděla na podlaze koupelny a zhluboka oddechovala. Můj žaludek asi po tak dlouhé době nezvládl tolik jídla naráz. Zhluboka jsem se nadechla a vypláchla si pusu.

Náhle mě zaujal slabý zvuk. Zapraskání přede dveřmi.

Ztuhla jsem. Pomalu jsem se šla podívat.

Dveře byly pootevřené, škvíra dost široká na to, aby se po podlaze mihl stín. Srdce mi vynechalo úder. Kdo tam byl? Otevřela jsem dveře dokořán, abych vyhlédla ven, a zaslechla jsem vzdalující se těžké kroky. Ze strachu jsem rychle zavřela a zamkla zevnitř.

Psychicky i fyzicky vyčerpaná jsem se dovlekla k posteli a svalila se na ni. Roztáhla jsem se a zavřela oči, téměř okamžitě jsem upadla do hlubokého spánku. Ve snech se mi zjevoval vlk s hedvábnou černou srstí a zlatýma očima, vyšší než já, který kráčel vedle mě a předl. A kupodivu jsem se v jeho přítomnosti cítila tak vřele a klidně. Sedl si vedle mě a já se schoulila do jeho hustého kožichu jako do klubíčka.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudilo mě klepání na dveře. Vyskočila jsem z postele a vrhla se ke dveřím, abych otevřela. K mému naprostému překvapení jsem uviděla alfu Luciena.

Jeho pohled klesl k ručníku, který jsem měla volně omotaný kolem sebe. Prudce jsem sklonila hlavu a zrudla až na hrudníku, když jsem viděla, jak mi vykukují horní obliny prsou. Rychle jsem se zakryla a ručník si kolem sebe utáhla pevněji.

„Alfo Luciene,“ zachraptěla jsem, setkala se s jeho očima a cítila se naprosto zahanbeně.

Byla jsem v šoku, že za mnou přišel, když to byl on, kdo mě žádal, abych se od něj držela dál. „J–jak vám mohu pomoci?“

Procedil skrz zaťaté zuby: „Naše svatba se o týden odkládá.“