Pohled Auren

SUV rachotilo po štěrkové cestě, když jsme vyrazili směrem ke smečce Shadowfang. Nikdo z mé smečky se se mnou nepřišel rozloučit. Byli rádi, že se mě zbavili. Když auto vyrazilo z území mé smečky, naposledy jsem se podívala ven a v břiše se mi utáhl uzel. Vrátím se někdy? Silně jsem o tom pochybovala, protože by mě nikdo nepřivítal. Chtělo se mi brečet, ale zamrkala jsem, abych slzy zahnala, a otočila hlavu k oknu. Už jsem se naplakala dost pro ty, kteří mě nechtěli.

Po několika hodinách jsem spatřila území smečky Shadowfang a všimla si, že její pozemky se táhnou donekonečna všemi směry.

Srdce se mi rozbušilo, když se objevil impozantní komplex – masivní budovy z tmavého kamene, obehnané vysokými ploty. Celé to místo křičelo mocí, kontrolou a bohatstvím. Smečka byla o tolik větší než smečka Crimson Howl, soudě podle toho, že naše auto jelo poslední hodinu a stále jsme nedorazili k domu alfy.

Alfa Lucien seděl vedle mě. Oči měl upřené z okna, čelist nastavenou do tvrdé linie. Od té doby, co jsme opustili Crimson Howl, neřekl ani slovo a jeho mlčení bylo ohlušující. Pokud šlo o mě, choulila jsem se v rohu, vyděšená se v přítomnosti nejsilnějšího alfy severu i nadechnout. Paže jsem měla ovinuté kolem malé tašky, která obsahovala veškerý můj majetek.

Když jsme dorazili, Lucien vystoupil první, pohyby ostré hněvem. Zaváhala jsem, ale jeho beta, Tarian, mi otevřel dveře a pokynul, ať ho následuju.

„Tudy,“ řekl Tarian strohým tónem a měřil si mě.

Hlavní budova byla stejně zastrašující jako sám alfa – vysoké stropy, podlahy z bílého mramoru a atmosféra, která působila, jako by vás mohla rozdrtit, kdybyste se zdrželi příliš dlouho. Lucien kráčel napřed a dlouhými kroky došel do místnosti, která měla elegantní nábytek a masivní krb.

Zastavil se u římsy. „Chci, abys odešel,“ řekl Tarianovi. „Musím s ní mluvit o samotě.“

Tarian se uklonil a odešel, zanechávaje mě o samotě s alfou Lucienem. Zaplavila mě vlna děsu.

„Sedni si,“ nařídil, aniž by se na mě podíval.

Posadila jsem se na kraj koženého křesla a rukama si nervózně pohrávala v klíně. Ticho se vleklo, dokud se ke mně alfa Lucien konečně neotočil s bouřlivým výrazem.

„O tohle jsem neprosil,“ začal a jeho hlas byl tichým zavrčením. „Nevím, jakou hru alfa Bram hraje, ale pochop tohle – nechci lunu a rozhodně nechci tebe.“

Cukla jsem sebou při jeho slovech, ale zůstala zticha.

Opřel se o krbovou římsu, paže zkřížené. „Starší mé smečky chtějí dědice. To je jediný důvod, proč jsem s tím souhlasil. Takže to bude fungovat následovně: vezmeme se kvůli zdání a já tě označkuju. Na veřejnosti se budeme chovat jako řádný alfa a luna. Ale mimo to mi nebudeš chodit na oči.“

Přikývla jsem a roztřeseným hlasem řekla: „Dobře.“

Lucienovy oči se zúžily. „Dobře? To je všechno?“

Mírně jsem naklonila hlavu. „Ano,“ odpověděla jsem pokorně. Co jiného chtěl, abych řekla?

Jeho frustrace se prohloubila, ale pokračoval. „A tady jsou pravidla: Nebudeš mít žádné slovo v záležitostech smečky. Budeš bydlet v západním křídle, daleko od mých komnat. Nebudeš se mnou sedět. Nebudeš se mnou jíst. A co je důležitější, nebudeš po mně nic vyžadovat. Rozumíš?“

Těžce jsem polkla, ale znovu přikývla. „Rozumím.“

Svraštil obočí, jako by nečekal, že budu souhlasit tak snadno. „A ty jsi s tím... srozuměná?“

Zamrkala jsem na něj, upřímně zmatená. Přivedl mě sem za tím účelem. „Ano, jsem srozuměná,“ odpověděla jsem. Alespoň tady mě nikdo nehodí do žaláře za to, že spálím toast nebo zapomenu načechrat polštář přesně tak, jak má být.

„Chápeš vůbec vážnost této situace?“ zeptal se.

Obočí se mi stáhlo k sobě. „Ano. Říkal jste, že se zítra bereme a já vám nepůjdou na oči, dokud nebudete potřebovat... dědice.“ Tváře mi při té poslední části zrudly a rychle jsem sklopila zrak.

Lucien prudce vydechl a promnul si kořen nosu. „Skvělé. Fajn,“ zamumlal. „Necháme to tak. Tarian ti ukáže tvůj pokoj. Svatba se bude konat zítra. Někdo tam bude, aby tě na ni připravil.“

Váhala jsem, jestli vstát, jestli mu poděkovat, nebo prostě odejít. „Alfo Luciene?“

„Děkuji,“ řekla jsem přesto tiše.

Svraštil obočí. „Cože?“ zeptal se, neschopen uvěřit, že mu děkuji za svou situaci.

Zaváhala jsem. Pak jsem položila upřímnou otázku. „Mám dotaz. Co když dostanu hlad? Smím do kuchyně, nebo mám počkat, až mi někdo přinese jídlo? Nerada bych vás rozčílila tím, že se budu plížit do spíže.“ Navíc, vzhledem k tomu, že v mé smečce jsem stěží dostávala jídlo dvakrát denně, zajímalo mě, jestli mi dá dobré jídlo, když nejsem nic víc než chovná samice.

Alfa Lucien vykulil oči. „Ty se teď staráš o jídlo?“

„No, ano,“ řekla jsem a tváře mi pod jeho intenzivním pohledem zteplaly.

Lucien na mě zíral s výrazem, v němž se mísila nevíra a zoufalství. „Ne. Žádné plížení. Jez, kdykoliv budeš chtít. Jen mi nechoď na oči.“

„Ach, to je snadné,“ řekla jsem. „Vás je těžké přehlédnout,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

Oči mu blýskly podrážděním. „Jak to myslíš?“

Kousla jsem se do rtu a uvědomila si příliš pozdě, co jsem provedla. Abych situaci zmírnila, dodala jsem: „Jste jako... bouřkový mrak?“

Alfa Lucien zúžil oči. „Bouřkový mrak?“

Znovu jsem zrudla a lomila rukama. „Je to kompliment. Bouřkové mraky jsou mocné a... dramatické.“ Bohyně, ať někdo zastaví můj slovní průjem.

Zatnul čelist tak pevně, až jsem přemýšlela, jestli mu nepraskly stoličky. „Jsi neuvěřitelná.“ Ruce se mu podél těla sevřely v pěsti. „To je jedno. Jen si pamatuj, co jsem řekl. Nečekej nic víc, než co jsem nabídl.“

Přikývla jsem s upřímnýma, širokýma očima. „Rozumím.“

„Dobře,“ řekl a vypochodoval ven.

Dívala jsem se, jak odchází, a srdce mi tlouklo o něco rychleji navzdory jeho hněvu. Možná byl děsivý a přísný, ale neuvrhl mě do žaláře. To už bylo lepší než to, na co jsem byla zvyklá.

Když se za ním zavřely dveře, svezla jsem se zpátky do křesla, tváře mi hořely. Nějak jsem ten rozhovor přežila, ale měla jsem pocit, že život tady bude všechno, jen ne snadný.

Najednou mi v břiše hlasitě zakručelo.