Pohled Sheily

Mé roztřesené nohy už nedokázaly unést napětí, kterým byla místnost doslova nabitá. Celý můj život se změnil ve vteřině, kdy mi ze rtů splynulo slovo „druh“.

Chytila jsem se bílého sloupu v soudní síni, abych našla oporu, zatímco napětí v sále bylo s každou vteřinou brutálnější a ostřejší než nůž.

Bojovníci naší smečky stáli za svým alfou, Luciem Callasem, nepochybně připraveni k útoku pro případ, že by se strhl boj s válečníky ze Smečky Severního půlměsíce.

Můj otec, Lucius, byl pohroužen do bouřlivého rozhovoru s alfou Killianem o mně. Bylo k popukání, jak se konfrontace, která se ještě před vteřinou týkala toho, že můj otec posílá toulavé vlky na území Smečky Severního půlměsíce, náhle změnila v intenzivní debatu mezi mým otcem, alfou Smečky Stříbrné mlhy, a alfou Killianem ze Smečky Severního půlměsíce, mým druhem.

Stále mi připadá jako sen, jak se celý můj život během jediné minuty obrátil k horšímu.

Bylo to, jako by mě vesmír nenáviděl a bohyně měsíce mnou opovrhovala.

V tu chvíli tu byl on, alfa Killian Reid; vřítil se do naší smečky s oddílem svých bojovníků, v žilách mu kolovala zuřivost, a pak, k mému naprostému úžasu, se ukázalo, že je mým osudovým druhem.

Naslouchala jsem dál jejich rozhovoru; ani jeden z nich nebyl ochoten si odpočinout. Můj otec nedokázal lépe skrýt své uspokojení z toho, že mě posílá pryč s nepřítelem.

Z nějakého důvodu mě Killian stále odmítal, skoro jako by mě zavrhoval. I když jsem na odmítání od lidí docela zvyklá – zažila jsem ho z první ruky od svého otce, neblaze proslulého Lucia Callasa – Killianovo odmítnutí mě bolelo víc, než bych si byla ochotná přiznat. Tedy, i když jsem teprve zjistila, že je mým druhem, přece jen jsme sdíleli pouto.

Otec a Killian se na sebe dívali, jako by je od vzájemné vraždy dělila vteřina, zatímco rozhodovali o mém osudu, jako bych v místnosti ani nebyla. Šlo o mě, a přesto o mě Killian nezavadil ani druhým pohledem. Do hrudi mi to vyslalo pronikavou bolest.

„Jak si přejete, alfo Lucie, odvedu ji,“ pronesl Killian s lehkostí, ale ve způsobu, jakým ta slova odměřoval, bylo něco, z čeho se mi stahoval žaludek. Bylo to chladné a hrozivé.

Dalo by se téměř nazvat zázrakem, že v soudní síni stále panoval klid. Každá smečka v severní části středu země věděla o zakořeněné nenávisti mezi oběma smečkami. Oba měli největší smečky na celém severu a mému otci se to ani trochu nelíbilo. Byl to tyranský alfa a bestie, která lovila smečky, vyhlazovala je a kradla jejich území. Takový typ alfy můj otec byl. A o Killianovi se proslýchalo, že není o nic lepší.

Musela jsem setřást své myšlenky, když se alfa Lucius postavil na nohy. Temně se usmál poté, co na mě vrhl poslední příšerný pohled. Ten jeho úsměv mě pronásledoval při každém probuzení.

„Koneckonců je tvoje. Můžeš si ji odvést!“ Pohlédl na mě. Nikdy se ke mně nechoval jako k dceři.

Léta mého dospívání ve zdech sídla smečky byla doslovnou definicí pojmu „peklo!“. V tom pekelném stavu mě držela nad vodou jediná věc – naděje, že najdu svého druha. Od služebnictva jsem slýchala příběhy o poutu druhů a jeho nehynoucí lásce. Vždy jsem se modlila za druha, i když jsem hluboko uvnitř věděla, že mé šance jsou nulové. Na rozdíl od většiny vlků, kteří byli požehnáni svým vlčím protějškem v šestnácti letech, ten můj nikdy nepřišel. Takže bylo neuvěřitelné, že bych dostala druha. Mé nohy to nakonec vzdaly a zhroutila jsem se o sloup, který nepochybně cítil mé utrpení.

Killianovo chování bylo chladné, dominantní a dokonce zastrašující. Jeho oči mě měřily, hodnotily. Pod jeho studeným pohledem jsem se cítila nepříjemně. Chladná maska, kterou si nasadil, mi nedovolila ani náznakem odhadnout jeho skutečné myšlenky.

„Řekněte jí, ať se připraví. Pošlu někoho, aby ji vyzvedl před soumrakem.“ Killianovy strašlivé oči spočinuly na mně. I jen z toho pohledu bylo vidět chladný ledovec namířený na mé hrdlo. Jak bych mohla být jeho družkou?

Téměř jsem zalapala po dechu. Stála jsem zatraceně přímo tam, a přesto mě ignoroval.

„To nebude nutné, může odejít s tebou.“ Můj otec byl ve skutečnosti nadšený, že mě s ním posílá pryč. A tak, jako v hrozné noční můře, služebnictvo sbalilo to málo věcí, které jsem vlastnila na tomto místě, jež nikdy nepůsobilo jako domov.

Osłedlali mi koně, mé skromné věci byly sbaleny a otec mě doslova vystrčil ven.

Zahájili jsme jízdu do Smečky Severního půlměsíce, mého nového domova. Killian jel vedle mě, po levici jsem měla jeho deltu a ostatní bojovníci se vlekli za námi.

Cestou do Smečky Severního půlměsíce jsme jeli v naprostém tichu. I když jsem se přinutila něco říct, přivítalo mě jen brutální ticho a jeho vražedný pohled. Rozhodla jsem se tedy, že bude nejlepší mlčet.

Nepříjemné ticho trvalo hodiny, zatímco jsme projížděli kolem hor na druhou stranu severu, do hlavního města, o němž jsem slyšela, že patří pod jeho území. Po chvíli jsme dorazili do nechvalně proslulé Smečky Severního půlměsíce, známé vším, co představovala. Jeli jsme ještě kousek a dorazili k hradu. Zvenčí byl nádherný. Něco takového jsem ještě neviděla, byl opravdu krásný.

Když jsme se blížili k hradu, připloužili se k nám nějací bojovníci a s úctou se uklonili Killianovi. Převzali otěže koní, zatímco mi někdo pomohl s mými věcmi.

Slezla jsem dolů a cítila na sobě zvědavé oči všech. Nikdo nemohl čekat, že Killian přijede se svou družkou, která je shodou okolností dcerou jeho nepřítele.

„Alfo?“ Přistoupila k nám žena se služebnictvem, ale podle způsobu, jakým mluvila, jsem poznala, že má nějaké postavení. Sklonila hlavu na znamení úcty ke Killianovi. Její zvědavé oči padly na mě. Otázky měla živě vepsané v očích, ale z nějakého důvodu se je neodvážila vyslovit.

„Brielle, nech pro ni připravit soukromou komnatu. A ty,“ obrátil se ke mně, oči tak zastrašující a dominantní, že jsem musela odvrátit zrak. „Dívej se na mě, když s tebou mluvím.“ Mé oči na něj bezděky padly. Jeho tón byl naopak s každou vteřinou tvrdší a vražednější. Nehnutě jsem zírala do jeho jantarových očí.

„S tebou to vyřídím později,“ řekl Killian tím obvyklým panovačným tónem, na který jsem si začínala zvykat. Sotva se mým směrem podíval a začal odcházet ke vchodovým dveřím, nechávaje mě s Brielle. Byla jsem zmatená. Soukromou komnatu pro mě? Proč? Ale my jsme byli druhové, neměli bychom sdílet stejnou ložnici?

Ta žena, Brielle, přistoupila blíž ke mně, na rtech přilepený úsměv.

„Killiane.“ Jeho jméno mi poprvé splynulo ze rtů. Zdálo se, že to upoutalo jeho pozornost. Zastavil se a prudce se otočil čelem ke mně.

„Ode dneška to pro tebe bude alfa.“ Mluvil se mnou, jako by oslovoval poddaného. Proboha, byla jsem jeho družka. Byla jsem rozčilená, ale hrála jsem chladnou a zůstala klidná. Byl to přece jen můj druh a byl to teprve můj první den.

Ignorovala jsem jeho slova. „Proč soukromou komnatu? Jsme druhové, měli bychom sdílet stejnou ložnici.“

Jeho jantarové oči zkameněly a jeho měkké rty, které měly barvu třešní, se pobaveně zkroutily. Killian se ke mně přiblížil, tak blízko, že se naše nosy málem políbily. Cítila jsem, jak mi jeho horký dech ovívá tvář. Dech se mi zadrhl a nohy mi zeslábly tak, že jsem sotva stála. Přitažlivost mezi námi byla příliš silná na to, aby se dala ignorovat. Copak to necítil taky?

Na mou otázku brzy odpověděla jeho přísná slova. „Neznamenáš pro mě absolutně nic, Sheilo Callaso.“ V hrudi mě ostře píchlo. Oči jsem měla vykulené, plné otázek a bolesti. Pokud mě nechtěl, proč jsem tu byla?

Rty se mi pootevřely k řeči, když nás přerušil hlas. „Killiane,“ řekl ten hlas a trhl mou hlavou tím směrem. Vycházel od ženy přibližně mého věku. Byla to ohromující kráska s vlasy černými jako uhel. Pohybovala se s jakousi elegancí, která jí slušela. Kdo to byl?

Přišla k nám a postavila se vedle Killiana. Její oči spočinuly na mně. Vypadala opravdu klidně a jemně, ale v očích jí probleskl oheň vzteku, který tak rychle vyhasl. Její nenucený úsměv se znovu objevil a přesunula se ke Killianovi.

„Killiane.“ Způsob, jakým vyslovila jeho jméno, mi zvedl žaludek.

„Kdo je to?“ zeptala se ho.

Z toho se mi stáhly vnitřnosti. Killianovy oči sjely z té ženy a našly ty mé.

Na to bych se měla ptát já. Killian ji objal kolem pasu.

„Malý problém, na který jsem narazil ve Smečce Stříbrné mlhy.“

Malý problém? Takhle o mně smýšlel? Jako o problému?

„Ach, chápu,“ řekla povýšeným tónem. Odsoudila jsem ji příliš rychle, byla všechno, jen ne klidná a jemná. Bylo na ní něco klamavého.

„Jsem Sheila Callaso, jeho družka. A kdo jsi ty?“ zeptala jsem se a jí se rozšířily oči.

„Váž svá slova v mém hradě. Thea je tvá nadřízená a má vyvolená družka. Musíš ji respektovat.“

Jeho slova mě bolela. Když měl někoho jiného, proč mě přijal? Zdálo se, že jeho slova Theu potěšila. Naklonila se do jeho náruče a vlepila mu polibek na rty, přímo přede mnou, jeho právoplatnou družkou.

Tu urážku jsem nemohla snést. „V podstatě říkáš, že tahle ‚věc‘ je tvoje děvka…?“ řekla jsem s odporem. Má slova Thee nesedla a rozplakala se.

Když Killian viděl její slzy, jeho oči přistály na mně. Jeho jasně jantarové oči potemněly vztekem a nenávistí. Cítila jsem, jak mě u srdce píchl strach.

„Jasně jsem tě varoval, abys vážila svá slova v mém hradě! Thea je tvá nadřízená, proto by měla být v mém hradě respektována. Protože ses ukázala jako docela tvrdohlavá, budeš za své činy potrestána!“

Byla jsem zmatená. Neměla jsem tušení, o čem to mluví.

Než jsem se nadála, obklíčili mě bojovníci smečky. „Odvěďte ji do kobky!“

Jeho vražedný pohled mi zastavil srdce, neměla jsem tušení, co se děje.