Pohled Sheily

Silně jsem se třásla. Můj strach a zmatek se mi zračily ve tváři. Rozhlédla jsem se po bojovnících, kteří mě obklopovali, a mé ustrašené oči se setkaly s očima mého druha. Jeho kamenný výraz mě oslaboval ještě víc.

Na Killianův povel mě bojovníci hrubě popadli za obě paže. Můj zlomený pohled odmítal uhnout z Killianova. „Co to má znamenat?“ Můj hlas vyšel jako šepot, zcela prozrazující mé emoce. „Jsem tvá družka.“ Ta slova mi opustila rty a já sledovala, jak se tříští o Killianův mrazivý pohled. Ale zdálo se, že je mu to jedno. Na tom mu nezáleželo.

„Tohle tě naučí, jak přesně se v mé smečce chovat.“ Změřil si mě ledovým pohledem. „Odvěďte ji!“ Jeho chladná slova mě hluboce bodla tam, kde to bolelo nejvíc, zatímco objímal tu druhou ženu, svou milenku.

Ovlékli mě do hradu, chodbami dolů, a hodili mě do tmavé kobky; dřevěné dveře se za mnou zabouchly.

Dopadla jsem na drsnou, studenou podlahu a obklopila mě temnota. Ztuhlá na místě jsem se stále nemohla přenést přes ten okamžik, přes ledový pohled mého druha. Jeho nenávist a hněv vůči mně se nedaly skrýt. Nevěděla jsem, kdy se mi v očích nahromadily slzy, které se mi bezstarostně kutálely z očí.

Nenáviděl mě!

Můj vlastní druh mě nenáviděl!

Přiložila jsem si dlaně k obličeji a usedavě vzlykala. Naposledy jsem se cítila takhle zraněná a zlomená se slzami v očích, když mi bylo teprve dvanáct a otec mě mučil za to, že jsem mluvila se služebnictvem.

Byla jsem mučena mnohem hůř než tohle, ale to ani tolik nebolelo.

Schoulila jsem se u studené zdi a v temnotě si vyplakovala oči.

Neměla jsem tušení, kdy jsem ve tmě usnula. Probudila jsem se do ohlušujícího ticha, které se odráželo od stěn. Neexistoval způsob, jak zjistit, jak dlouho jsem tu dole byla. Byla zima a to, na čem jsem seděla, způsobovalo, že mě bolelo tělo.

Podlaha byla tvrdá a vlhká. Studený vzduch kolem mě mě nutil se třást. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo dlouho čekat ve tmě.

V tom samém okamžiku velké dřevěné dveře hlasitě zavrzaly a místo osvětlila velmi silná záře. Musela jsem si zvednout ruku, abych si chránila oči před světlem, a když jsem se přizpůsobila prostředí, vzhlédla jsem a uviděla Killiana.

Dech se mi zadrhl a uvízl v hrdle. Jeho vysoká a dominantní postava se ke mně přiblížila, zatímco jsem nutila nohy, aby se postavily. Měl tak tyčící se výšku, že jsem musela zvednout zrak násilím. Shlížel na mě se záblesky syrových emocí, které jsem rozpoznala jako nenávist a odpor. Sevřela jsem hedvábnou látku svých šatů a potlačovala nutkání plakat.

„Ujasněme si jednu věc. V mém životě je jen jedna žena, a to je Thea, a nikdo jiný.“ Jeho hlas byl brutálnější než nejhroznější zimní vítr a ostřejší než jakýkoli meč v mé hrudi. „Neznamenáš pro mě nic, Sheilo Callaso. Absolutně nic!“ Dal si záležet, aby vyslovil každé slovo, které se ozývalo ve stěnách mé hlavy a vraždilo mě. „Mám pár pravidel, jak vedu svou smečku. Každý je musí dodržovat, a to včetně tebe. Pokud budeš tato pravidla dodržovat, bude tvůj pobyt v mé smečce snesitelný, pohodlný a dostatečně obyvatelný.“ Jeho hlas byl tak hluboký a hladký, s jemným přízvukem. Klidně bych ho mohla poslouchat celý den, i když zněl tak bezohledně chladně.

Nemluvila jsem. Nemohla jsem věřit vlastnímu hlasu, že mě nezradí. Místo toho jsem mu naslouchala jako poslušné malé vlče.

„Za prvé,“ začal, „mluvíš jen tehdy, když jsi tázána.

Za druhé, nesmíš vyjít ze svých komnat bez mého svolení.

Za třetí, do mé kanceláře smíš jen tehdy, když tě zavolám, a do mých komnat nesmíš nikdy, nikdy.

Za čtvrté, bez mého svolení nesmíš vyjít ani z hradu.

A nakonec, nepleť se Thee do cesty. To je varování, Sheilo.“ Zasyčel s takovou nenávistí, až jsem sebou při té intenzitě trhla.

„Porušení těchto pravidel ti vynese jen trýznivý trest,“ uzavřel bez jakýchkoli emocí.

Mohla jsem jen v naprostém úžasu zírat na jeho slova. Bez váhání se ke mně otočil zády a zamířil ke dveřím.

„P-Proč?“ zeptala jsem se bez dechu, v bolesti a slzách. „Proč, Killiane? Jsem tvá družka.“ Ať jsem o tom přemýšlela sebevíc, nedokázala jsem vymyslet věrohodný důvod, proč mnou tak opovrhuje. Na minutu se zastavil a otočil se ke mně čelem. V mžiku byl Killian u mě, jeho velká ruka na mně, ale ne tak, jak bych si přála. Jeho pevný stisk mi sevřel krk a přirazil mě zády k nemilosrdné zdi.

„K-Killiane?“ zakuckala jsem se, neschopná dýchat, zatímco mé ruce dopadly na jeho.

„Varoval jsem tě, pro tebe je to alfa.“ Jeho sevření zesílilo a já lapala po vzduchu.

„Prosím... ubližuješ mi,“ sotva jsem slyšela svůj hlas, zírajíc mu do očí, které zářily pruhem jasně žluté nebo zlaté. Ale nepustil mě.

Mé ruce se ho pevně, prosebně držely. Cítila jsem brnění jisker, které vybuchly při pouhém doteku. „Prosím, alfo,“ zašeptala jsem a z očí se mi skutálela slza.

Neochotně mě pustil a upustil na podlahu. Chytila jsem se za krk a v slzách polykala tolik vzduchu, kolik jsem mohla.

„Zbytek noci strávíš tady, kde si odpykáš trest.“ Shlížel na mě, jako bych neznamenala absolutně nic. Killian na mě vrhl poslední pohled a vyřítil se z kobky, nechávaje mě opět samotnou v temném a chladném prostoru.

Schoulila jsem se na podlaze a ronila slzy. Po chvíli dřevěné dveře s vrzáním povolily a dovnitř byl vhozen talíř s jídlem. Dojedla jsem a čekala v tichu. Byly to nejhorší hodiny mého života, zavřená vlastním druhem. Nějakou dobu jsem spala, i když mé tělo se zdálo být celou dobu velmi živé. Byl to spánek plný mých obvyklých nočních můr, ze kterých jsem se neustále budila vyděšená.

Dřevěné dveře se znovu otevřely a vpustily do místnosti paprsek slunečního světla doprovázený známou tváří. Ta mladá žena, kterou jsem potkala před hradem.

„Ahoj, pamatuješ si na mě? Já jsem—“

„Brielle,“ řekla jsem a vzpomněla si na její jméno. Věnovala mi malý úsměv.

„Alfa mě požádal, abych tě odvedla do tvé komnaty.“

Potichu jsem se postavila na nohy, aniž bych řekla slovo. Brielle mě vyvedla z kobky.

Konečně mě doprovodila do toho, co vypadalo jako má vlastní komnata. Brielle zamkla dveře a zamyšleně se na mě podívala. „Ach, má paní, proč jste vyvolala hádku s Theou? Copak vám to alfa neřekl?“

„O jeho milence? Ne.“ Popravdě jsem zavrtěla hlavou.

Vrhla na mě lítostivý pohled. „No, tak to je. Thea je něco jako alfův nejoblíbenější člověk na hradě.“

Ucítila jsem bolest v hrudi.

„Omlouvám se. To jsem neměla říkat. Jen jsem chtěla, abyste věděla, že mu na ní hluboce záleží.“

Sotva jsem dokázala utvořit slovo.

„Napustím vám teplou koupel, má paní, a pak pošlu někoho, aby vám přinesl jídlo. Kdybyste mezitím cokoliv potřebovala, jen mi dejte vědět, má paní.“ Spěchala kolem mě, ale zastavila jsem ji a chytila ji za ruku.

„Děkuji. A prosím, říkej mi Sheilo.“

Usmála se. „Dobrá, Sheilo.“

Odešla do umývárny a za pár minut byla venku. Chystala se něco říct, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Dovnitř vešla mladá slečna. Vypadala mladší než já, s černými vlasy, které dokonale rámovaly její obličej ve tvaru srdce.

„Ach, tohle je Riannon a bude vás obsluhovat,“ informovala mě Brielle.

Mladá dívka se usmála a s úctou sklonila hlavu. „K vašim službám, má paní.“

„Prosím, říkej mi prostě Sheilo,“ řekla jsem, protože jsem se při formalitách cítila nepříjemně.

Usmála se a pohlédla na Brielle. „Jestli je to v pořádku, má pa-“ odmlčela se. „Sheilo.“

„A já ti budu říkat Rio.“

„Mimochodem, jsou tu Starší,“ řekla Ria ve spěchu a otočila se k Brielle.

Starší? Jako Rada starších? Každý alfa na severu byl součástí Rady, včetně alfy Smečky Severního půlměsíce, Killiana, mého druha. Rada byl kruh, který se skládal z několika nadpřirozených druhů, z nichž každý měl v Radě zástupce. Starší Rady jsou nejstarší vlci a v Radě zastupují náš druh.

Podívala jsem se na Brielle, jejíž vyděšené oči se střetly s mými, a pak na Riu.

Proč jsou tu Starší Rady?