Pohled Sheily

Když jsem se rozhlédla po osamělých chodbách vedoucích ven z hradu, nebyla tam ani živá duše. Srdce mi v hrudi bušilo jako o závod, když jsem zrychlila krok. Cítila jsem přítomnost, která se táhla za mnou a přibližovala se.

Srdce mi sevřel strach. Prudce jsem se otočila a k mému překvapení za mnou nikdo nebyl. Otočila jsem se zpět a v tu ránu mé modré krystaly spočinuly na postavě přede mnou.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se a ruku si položila na hruď. Opravdu jsem nevěděla, co mě to napadlo, nebo proč jsem se najednou tak vyděsila, ale přísahala bych, že ještě před vteřinou jsem měla pocit, že mě někdo sleduje.

„Hluboce se omlouvám, že jsem vás vylekala.“ Žena promluvila tiše, zatímco jsem si ji prohlížela. Vypadala neznámě. Během obřadu jsem si jí nevšimla, protože by určitě vyčnívala. Vypadala starší, možná kolem třicítky, a na sobě měla šedavé šaty s černým pláštěm přehozeným přes tělo, který umožňoval jejím ebenovým vlasům splývat po boku.

„Viděla jsem vás odcházet ze sálu a chtěla jsem vám jen pogratulovat.“ Sladce se na mě usmála.

Podařilo se mi vyloudit úsměv. Upřímně jsem jí řekla: „Děkuji. Ale kdo jste?“

Úsměv na jejích rtech se prohloubil. „Jsem Valerie.“ Napřáhla ke mně ruku, kterou jsem přijala, a všimla si černého tetování, jež vynikalo na jejím zápěstí. Bylo to neobvyklé tetování, které vypadalo spíše jako runový symbol.

„Já jsem Sheila,“ řekla jsem a ona s vědoucím úsměvem přikývla, což mě donutilo se uchechtnout. „A to vy už víte. Ráda vás poznávám, Valerie,“ řekla jsem, protože mi byla okamžitě sympatická. Je zvláštní, jak je tato noc čím dál podivnější.

„Potěšení bude vždy na mé straně, Luno.“

Zrak mi padl na tetování na jejím zápěstí. Hlavou mi probleskla myšlenka. Rozevřela jsem rty, abych promluvila, ale ozval se pronikavý hlas Brielle.

„Ach bože, Sheilo. Hledala jsem tě všude. Jestli Alfa zjistí, že jsi vytáhla paty z hradu, bude to můj konec.“ Přispěchala blíž k nám. Nemohla jsem si pomoct a obrátila oči v sloup. Vsadím se, že tomu kreténovi by bylo úplně jedno, jestli jsem opustila hrad, nebo ne.

„Nutně jsem potřebovala na vzduch,“ řekla jsem Brielle, když se zastavila vedle mě.

„Valerie,“ řekla Brielle a mírně naklonila hlavu směrem k té ženě. „Omlouvám se, ale musíme se vrátit na večírek.“

Valerie přikývla: „Chápu. Ještě se setkáme, Luno.“ S tím jsme ji opustily a vrátily se do sálu.

Zbývající hodiny večírku jsem strávila v naprosté nudě. Hosté byli ten typ lidí, co rádi paří až do svítání. Killian se na večírek nevrátil ani jednou. Snažila jsem se, aby mi to bylo jedno, ale nemohla jsem se zbavit představy Killiana v posteli s jeho milenkou.

Starší už dávno z večírku odešli, stejně jako někteří hosté z hradu. Povzdechla jsem si, nasadila ještě jeden falešný úsměv, rozloučila se s některými Alfy a pak jsme s Brielle opustily sál a zamířily do mé komnaty. Nemohla jsem si pomoct a přemítala o událostech dnešního večera. Připomněla jsem si ty hluboké oříškové oči toho cizince, Kaisera Blacka. Nevypadal jako zlý člověk, i když bylo nad slunce jasné, že s Killianem mají nějakou minulost. Byla jsem zvědavá. Příliš zvědavá.

Otočila jsem se k Brielle, která šla vedle mě a doprovázela mě do mé komnaty. „Kdo byl ten muž?“

Brielle tázavě svraštila obočí.

„Kaiser Black.“ V okamžiku, kdy jsem vyslovila jeho jméno, Brielle ztuhla. Očima střelila směrem ke mně.

Odvrátila ode mě zrak a řekla: „Je to Alfa smečky Černé krve.“

„Oba vypadali, že se na sebe zlobí-“ Než jsem stačila dokončit větu, Brielle se zastavila a otočila se ke mně. Vypadala nervózně.

„To je prostě proto, že smečka Černé krve je nepřátelská smečka,“ odpověděla mi rychle, než jsme pokračovaly v chůzi. Bylo tu něco, co neříkala. V hloubi duše jsem to věděla, ale netlačila jsem na ni dál, takže jsem se rozhodla změnit téma a mluvily jsme o něčem jiném.

Jakmile mě Brielle nechala před mou komnatou, vešla jsem dovnitř a k mému překvapení se mi naskytl pohled na Killianovy planoucí jantarové oči. Byl v mé komnatě, seděl na kraji postele. Vypadalo to, že na mě čekal.

Zíral na mě a já nechápala proč. Jeho pronikavý pohled jako by viděl přímo skrze mě. Víc než kdy jindy jsem si přála, abych se mohla schovat. Odvrátila jsem zrak od jeho kousavého pohledu a přešla k toaletnímu stolku po své pravici, kde jsem si vyndala sponky, které mi perfektně držely vlasy v drdolu. Okamžitě mi mé dlouhé hnědé vlasy spadly na ramena.

„Jak se cítíš?“ Killianův hrozivý hlas se rozlehl stěnami.

Otočila jsem se k němu čelem a zamračila se ještě víc. Kůže na čele se mi zmateně zvrásnila. „Ohledně čeho přesně?“

Killian byl na nohou, ale neudělal ke mně ani krok. Vůbec se neusmíval. Jeho úzké třešňové rty byly stisknuté v grimase, husté černé obočí se mu stáčelo vztekem pod špinavě blond vlasy, které mu padaly do tváře.

„Toužíš po pozornosti mužů tak moc, že jsi ochotná skočit do postele s prvním hajzlem, kterého potkáš tady v mém hradě?“ Jeho hlas zdůraznil posledních pár slov, což mě donutilo sebou prudce trhnout.

„Ne, netoužím,“ vyštěkla jsem v podobném vzteku. „A nelíbí se mi tón, jakým se mnou mluvíš.“

„Nelži mi, Sheilo.“ Odsekl a překonal tu širokou mezeru mezi námi. Pevně přitiskl má ramena ke své hrudi. „Pokud netoužíš po pozornosti mužů, řekni mi přesně, co jsi dělala v náručí toho zatraceného kreténa.“

Mluvil o Kaiseru Blackovi. Můj mozek to zaznamenal, ale mé oči byly vykulené a nehnutě zíraly na Killiana. Nikdy jsem ho neviděla takhle rozzuřeného, dokonce ani tehdy, když mě nechal válečníky zavřít do žaláře. Přiznávám, že jsem se vždycky snažila ho frustrovat stejně tak, jako jsem byla frustrovaná já, ale tohle nebyla vůbec moje práce. Killian byl doslova v jednom ohni a jeho plameny byly namířeny na mě a hrozily, že mě spálí. Měla jsem se bát, ale šíleně jsem se nebála. Zbláznila jsem se. Killianovi se konečně podařilo mě dohnat k šílenství.

„Kil–“ Při ustrašené myšlence bylo mé zamýšlené slovo okamžitě nahrazeno: „Alfo. Já jen, ne, Kaiser mi jen pomáhal,“ netušila jsem, proč cítím potřebu to vysvětlovat. Killian si žádné vysvětlení nezasloužil, když měl ve skutečnosti milenku.

„Ty zatracená lhářko!“ Jeho sevření zesílilo. Mým tělem se rozlil sladký pocit. Cítila jsem rychlý tlukot jeho srdce, jak buší proti mé hrudi, zatímco jsem vdechovala více jeho vůně.

Mé smysly se zahalily hloupostí a já místo toho spočinula očima na jeho rtech. Cítila jsem rostoucí nutkání v jamce žaludku a nechtěla jsem nic jiného, než přitisknout své rty na jeho a nechat se tím jeho silným tělem pevně přišpendlit k posteli, zatímco by jeho rty a ruce dělaly s mým tělem divy. Cítila jsem, jak se vzrušuji. Vůně tohoto muže byla schopná přivést k šílenství jakoukoli ženu; byl prostě žádoucí.

Killianovy oči ještě více potemněly, jeho dech se stal namáhavějším. „Ovládej se, Sheilo.“ Jeho hlas byl bez dechu a šeptal, s rty těsně u mých. „Cítím tvé vzrušení.“

Při jeho slovech jsem se vymanila z bubliny šílenství, která mě obklopovala, a tváře mi zrudly studem. Podařilo se mi uniknout z jeho sevření a odkráčela jsem na druhý konec místnosti.

„Nic o mně nevíš, abys mě mohl obviňovat z takových věcí. No a co, když miluju pozornost jiných mužů? Tebe by to nemělo zajímat, protože ve tvém životě je jen jedna žena, na které záleží, a já to nejsem. Cokoli dělám nebo nedělám, by tě nemělo zajímat.“ Křičela jsem mu do tváře, otočila se a vyndávala si náušnice z uší.

Řekla jsem něco, co ho zřejmě rozzuřilo ještě víc. Slyšela jsem jeho neustálé vrčení, skoro jako by sváděl vnitřní boj sám se sebou. Neotočila jsem se, abych se na něj podívala. V tu chvíli jsem si nevěřila, že neudělám nějakou hloupost, jako třeba že ho políbím.

Vydala jsem ostré zalapání po dechu, když mě Killianovy velké ruce majetnicky chytily za pas a přirazily má záda k jeho hrudi. Cítila jsem, jak se mé tělo tiskne na tvrdost jeho přirození, což mě přimělo znovu zalapat po dechu. Killianovy rty našly mé uši, jeho zuby se otřely o můj ušní lalůček.

„Jsi MOJE, Sheilo Callaso.“ Vtisknul mi neslušný polibek na ucho, zatímco jeho velké ruce hladily mé boky. Vydala jsem sténání, když jsem ucítila Killianovy rty na ohybu krku. Začal ho líbat a sát. Celé mé tělo se proti němu chvělo. „Řekni to,“ přikázal bez dechu.

„Říct co?“ Nepoznávala jsem svůj hlas. Cítila jsem v těle intenzivní rozkoš a má potřeba po tomto muži stále rostla.

„Že jsi moje,“ přikázal znovu, chloupky na kůži se mi při jeho slovech ježily, zatímco jeho rty dál dělaly s mou kůží úžasné věci.

Nezaváhala jsem ani vteřinu, než jsem se opřela do jeho náruče. Bez velkého varování mě Killian otočil čelem k sobě. Jeho oči byly zcela temné a smrtící a jeho rty se na mě zřítily.

Nemohla jsem tomu uvěřit.