Pohled Sheily

Zamrzla jsem.

Švihla jsem hlavou tam, odkud vycházelo to hlasité vrčení. Přicházelo od vchodu do sálu a velmi rozzlobeně vyhlížející Killian se spěšně blížil k nám. Mé oči střelily zpět k cizinci. Jeho oči byly také na Killianových, neprojevujíc žádné emoce.

„Nejsi na mou oslavu zván. Co tady k čertu děláš?“ řekl Killian, sotva tichým tónem, oči s nechutí sklopené na mě v náručí cizince. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že mě ten roztomilý cizinec stále drží kolem pasu. Rychle jsem srovnala boty na podlaze, znovu získala rovnováhu a poslala děkovný úsměv cizinci, jehož bezchybné oříškové oči mě pozorovaly s něčím v nich. S něčím, co na mě volalo, a přesto jsem to nedokázala rozluštit. Zvláštní, bolelo mě z nich srdce.

„Děkuji za—“ začala jsem, ale byla jsem náhle přerušena Killianovými špičatými slovy.

„Co tady děláš, Kaisere?“ Killian se díval přímo na muže vedle mě, Kaisera. Z Killianova tónu se zdálo, že ten muž není vůbec vítán.

„Rada pozvala každou smečku v severní části středu země, takže jsem tady. Můj bratr posílá omluvy, že se nemohl dostavit na korunovaci tvé luny.“ S každým slovem, které opustilo Kaiserovy rty, ze mě nespustil oči. A popravdě, já z něj také ne. Stále jsem nemohla setřást ten povědomý pocit v útrobách, jako bych ho znala nebo ho měla znát. Ale to bylo nemožné. Během let dospívání ve Smečce Stříbrné mlhy mi nikdy nebylo dovoleno opustit sídlo smečky, natož její území. Ani ve dnech, kdy měla smečka hosty, mi nebylo dovoleno jít ven, místo toho jsem byla zamčená v samotě své komnaty.

Byla jsem nucena se vytrhnout z myšlenek, když mi do uší pronikl Kaiserův měkký hlas. „Takže ty jsi ta dáma tohoto obřadu.“ Měl jedinečně krásný úsměv, takový, který v sobě nesl druh nevyslovené bolesti. Killianova obrovská a panovačná postava se postavila mezi nás, než jsem to mohla vstřebat.

„Vypadni, Kaii!“ Odměřoval každé slovo tím nejděsivějším způsobem, takže bylo zřejmé, že ztratil poslední špetku trpělivosti. Rychle byli po Killianově boku Briellin druh, Allen, a další chlap jménem Mason.

Vzduch kolem nás se stal příliš nepříjemným, nabitým napětím ostrým jako nůž. Brielle ke mně přispěchala a odtáhla mě pryč.

Můj druh a Kaiser stáli, zírali na sebe tak intenzivně, vteřinu od toho, aby se na sebe vrhli. Cítila jsem nenávist, která mezi nimi hořela, a z té intenzity mě pálily oči. Neměla jsem tušení, jaké šílenství zachvátilo mé smysly. Nemohla jsem ani poznat sama sebe. Proč jsem proboha plakala?

Naštěstí, než se stalo cokoliv katastrofálního, ve zdech hradu zavibroval hlas.

„Dost!“ Tři muži vešli z druhého konce sálu. Byli docela starší, a když jste poslouchali pozorně, dalo se v jejich slovech zaznamenat bohatý přízvuk. Oči se mi poznáním zakulatily. Vlčí Starší. Nikdy jsem je neviděla, ale slyšela jsem o nich a o Radě příběhy.

Všichni se jim uklonili, ale Killian a Kaiser měli problém odtrhnout od sebe zrak.

„Co je to za šílenství? Je na vás upřeno tolik očí, proboha, nebo jste zapomněli, že je to oslava?“ promluvil k nim jeden ze starších.

„Máte pravdu,“ zavrčel Killian. „Tohle je oslava a Černá smečka není zvána.“

Ozval se další starší. „Je to host Rady.“

„A nepřítel mé smečky!“ ozval se znovu Killian.

Sledovala jsem, jak Kaiserova tvář ztvrdla přísností. Vibrovaly v něm syrové emoce nenávisti. Jeho oči přejely po sále a našly mě. Chlad a nenávist v jeho očích se okamžitě vytratily, jeho rysy změkly. Krátce podržel můj pohled, jako by se mnou komunikoval jazykem, který jsem nezaregistrovala.

„Alfo Killiane—“ začal jeden starší, ale Kaiser mu skočil do řeči.

„To je v pořádku, Starší Philipe. Byl jsem jen zvědavý, jak vypadá. Upřímně, je vším, co jsem si představoval, a ještě víc.“ Jeho oči byly uzamčeny s mými. „Teď odejdu,“ oznámil a přesunul se k mému boku. Nečekaně mě vzal za ruku a řekl: „Je mi potěšením tě poznat, Sheilo.“

Z Killiana zahřmělo další zavrčení. Kaiser pustil mou ruku a vyřítil se ze sálu. Na odpornou vteřinu bylo v sále ticho. Killian na mě vrhl vražedný pohled. Co mám dělat teď?

Oslava začala znovu a Brielle byla celou dobu po mém boku. Mísila jsem se s davem a absolvovala pár seznámení s některými členy Rady, ale byla co nejstručnější, zejména s muži. Nějak se skoro děsili se ke mně přiblížit. Nemohla jsem jim to však mít za zlé; Killian byl na druhém konci sálu a vražedně sálal. Jeho pohled mi připomněl slavná slova: „Kdyby pohled mohl zabíjet.“

Po chvíli se dopředu postavilo pět starších a oznámilo, že je čas na korunovaci luny. Killian a já jsme museli stát bok po boku před všemi, zatímco starší pokládali několik otázek, na které jsem odpovídala „Ano“. Zatímco jsem roztěkaně skenovala dav a hledala otce, ale nemohla jsem ho najít. Ani se neobtěžoval zajímat, jestli jsem v pořádku, nebo jestli mě sežral nepřítel. Jeho nezájem by mě neměl překvapovat, ale stejně mě to bolí.

Trhla jsem sebou, když mi Brielle lehce stiskla ruku, a mé oči padly na ni a na všechny ostatní, kteří mě sledovali. Ústy mi naznačila „odpověz na otázku“.

Otočila jsem se a zjistila, že všichni, včetně Starších a Killianových temných očí, se dívají na mě.

Jeden ze starších byl tak laskav, že otázku zopakoval. „Přijímáš alfu Killiana jako svého druha a souhlasíš s povinnostmi luny Smečky Severního půlměsíce?“

Srdce mi bušilo o hruď. Jestli někdy byla chvíle změnit názor a konečně se osvobodit od té bestie vedle mě, ta chvíle byla teď. Mohla jsem ho odmítnout tady a teď. Díky přítomnosti Starších nebude mít Killian jinou možnost než mé odmítnutí přijmout. Vzhledem k tomu, že můj vlk nikdy nepřišel, bolest z odmítnutí by pro mě nebyla příliš extrémní.

Nasála jsem trochu vzduchu a sebrala odvahu. Bylo lepší odmítnout Killiana teď, než žít svůj život v neustálých mukách z toho, že mám svého druha nablízku, ale nemohu s ním být. Už jen ta bolest byla příliš pronikavá na to, aby se dala snést.

Nadechla jsem se a věnovala jeden pohled Killianovi, pak Starším. „Já, Sheila Callasová—“ Právě tehdy přerušilo má slova odmítnutí hlasité otevření dveří. Všichni trhli hlavami tím směrem a mnou projela zuřivost na osobu, která vstoupila.

Thea Chryslerová. Rozhodně byla nezvaným hostem.

Držela pozornost všech. Někteří měli ve tvářích vědoucí výraz, zatímco někteří na mě vrhali lítostivé pohledy, a já každou vteřinu hořela vztekem.

Mé oči padly zpět na Starší, jejichž jasné oči držely ty mé, jako by byli zvědaví na má další slova.

„Přijímám.“ Můj vztek byl vždy mým nepřítelem. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Má slova se rozléhala, zatímco jsem věnovala pohled Killianově milence. Měla bezvýraznou tvář. Nedokázala jsem přesně říct, co si myslí, ale zdálo se, že její přítomnost Killiana ovlivňuje. Jeho pohled ji nikdy neopustil. To mě rozzuřilo, ale skutečnost, že jsem byla tak hloupá, že jsem vůbec uvažovala o odmítnutí Killiana, aby mohl být s tou chudinkou milenkou, mě rozzuřila víc.

Sevřela jsem ruce k sobě, neschopná jasně myslet. Věděla jsem, že jsem si právě podepsala rozsudek smrti, ale byla jsem příliš rozzuřená na to, abych se starala o chybu, kterou jsem právě udělala – že jsem přijala být Killianovou družkou i lunou smečky.

Starší se usmáli a otočili se k hostům. „Vítejte, luno Sheilo ze Smečky Severního půlměsíce.“ Sálem se rozlehl hlasitý potlesk.

Ohlédla jsem se na Theu a sledovala, jak mizí vzadu, když se vyřítila ze sálu. Jakmile byli Starší hotovi, Killian se také vyřítil ven a nechal mě přikovanou uprostřed davu.

Rychle jsem skryla svou hanbu a bolest. Měla bych se alespoň připravit, že si na to zvyknu. Ale jestli si Killian myslí, že budu jediná, kdo bude frustrovaný a zraněný poutem, které sdílíme, tak se šeredně mýlí. Nemá tušení, jakou bolestí ho nechám projít.

Nevěděla jsem, co jiného dělat, protože Brielle byla se svým druhem, a jelikož se mi všichni zdáli vyhýbat, rozhodla jsem se odejít. Opustila jsem oslavu, aniž bych byla viděna, a kráčela neznámými chodbami, když jsem si uvědomila, že mě někdo sleduje.

Sevřela jsem hrst svých šatů a cítila, jak se ta přítomnost blíží. Okamžitě jsem se otočila, mé modré oči téměř vyboulené strachem.

„Kdo jsi?“