Les představoval docela jiný druh ticha. Bylo to ticho, které vás neobklopilo, aby vás izolovalo, ani ve vás nevyvolávalo osamělost. Nutilo vás cítit se jeho součástí, lákalo vás, abyste s ním splynuli. Vítr prohánějící se stromy a trávou, zpěv ptáků, hmyz upozorňující na svou přítomnost. Bylo to místo, kde jste se mohli zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu. Pro nás, vlkodlaky, znamenal les nesmírně mnoho. Byla to svoboda a klid, ve kterých jsme se doslova opájeli. Být mezi stromy, být v přírodě, to byl prostě přirozený stav bytí.

„Auri!“

Znovu jsem se zhluboka nadechla. Bylo to bezpečné místo, místo, kde vás nikdo neobtěžoval, kde jste mohli být v bezpečí v jeho…

„AURI!“

Povzdechla jsem si. „Ano, Maddie, jsem tady.“ Nevěděla jsem, jak dlouho jsem chyběla v domě, ale zřejmě dost dlouho na to, aby se má nevlastní sestra vrátila ze školy a začala mě hledat.

„Máma už je doma a je naštvaná. Nic jsi nepřichystala na večeři.“

Madison, nebo Maddie, jak se nechávala raději oslovovat, byla o čtyři roky mladší, právě jí bylo patnáct. I když by si ji s tím množstvím make-upu a krátkými šortkami, které nosila, mohli splést s mou vrstevnicí. Byla to přesně ta princeznička, jakou byste očekávali od nejoblíbenější holky na škole. Její energie a překypující pozitivita mohly být občas až na zvracení. Ale i s našimi rodiči z ní vyrostl fajn člověk. Rozmazlená, to ano, ale nic, co by ve vás vzbuzovalo obavy o jejího budoucího druha.

Mně bylo před pár měsíci devatenáct a byla jsem důkazem lásky, kterou můj otec choval k mé matce. Nebyli si osudem určeni, ale zvolili si jeden druhého. Tedy až do chvíle, kdy se na scéně objevila Melissa. Melissa byla otcovou osudovou družkou a následovalo několik trapných let. To trvalo až do doby, kdy má matka zemřela při útoku lovců; byly mi tehdy čtyři. Nás, mou matku a mě, lovci zajali a mučili. Smečka mě našla o několik dní později, jak bloudím v lese. Zůstala jsem trvale zjizvená. Tělo mé matky našli o pár dní později.

Téměř okamžitě se do našeho domu nastěhovala těhotná Melissa a Tyler, můj dvouletý nevlastní bratr. Tehdy to začalo. Mně, jakožto připomínce otcovy „nerozvážnosti“, jak to nazývala Melissa, dávali jasně najevo, jak moc jsem v rodině nechtěná. Nikdy mi nezapomněli připomenout, že jsem rozbitá a nežádoucí a že ze mě nikdy nic nebude. Že i kdyby tam někde venku byl můj druh, někoho tak zničeného, jako jsem já, by odmítl. Ať už šlo o slovní připomínky, nebo ty fyzické.

„Nechala jsem nákyp v troubě, stačí ji jen zapnout, a salát je v lednici. V mrazáku jsou taky zmrzlinové sendviče, kdyby si někdo chtěl dát.“ Ztišila jsem hlas, aby se nenesl příliš daleko do lesa.

„Aha. No, je naštvaná. Možná bys jí to měla vysvětlit, než to řekne tátovi.“ V jejím hlase jsem slyšela smutný úsměv.

Přikývla jsem a zvedla se z kořenů stromu, mezi kterými jsem seděla. Maddiiny kroky tvrdě dopadaly na zem a slyšela jsem, jak párkrát málem zakopla. Jednou jsem se natáhla, abych ji zachytila.

„JAK to děláš?“ odfoukla si směrem ke mně a já se uchechtla.

Jednou z nejhorších jizev, které mi zůstaly, byly mé oči. Doktoři smečky říkali, že mi lovci vstříkli přímo do očí tekutý oměj nebo jed, či co to bylo. Oslepilo mě to. Tedy, oslepilo to mou lidskou část. Má vlčice, Kai, zrak stále měla a my se postupně naučily, že mohu využívat její oči k vidění. Ale venku v lese, v mém lese, jsem nepotřebovala zrak, abych věděla, kam jdu.

„Je to snadné, když si zapamatuješ každou píď lesa.“

„Jo, jasně. Jednoho dne, Auri. Jednoho dne budeš muset vyzradit všechna svá tajemství. Včetně toho zatraceného receptu na dort. Jestli najdu svého druha a budu bez toho receptu, zblázním se.“

Rozesmála jsem se. „Vždyť se díváš pokaždé, když ho peču! Znáš všechny ingredience.“

„Jo! Ale ty nikdy NIC neodměřuješ. Prostě tam házíš věci, jak se ti zlíbí.“ Zasmála se taky a otevřela zadní dveře do domu.

Náš dům byl skromný patrový domek. Jeho skromnost nám byla připomínána pokaždé, když si Melissa pořídila nový pár bot nebo novou kabelku. Na její vkus byl až příliš skromný. Otec pracoval v Alfově firmě jako účetní, ale nevydělával dost na to, aby byla Melissa spokojená. Říkával, že se přestěhujeme do většího a lepšího domu, jakmile ho povýší na hlavního účetního. Ale já měla náš domov ráda. V kuchyni bylo stále dost místa na práci a měla dokonce i ostrůvek s barem. Byly tu tři ložnice, pracovna, společenská místnost a obývák. Dost místa pro pětičlennou rodinu, myslela jsem si.

Když jsem vešla za Maddie, slyšela jsem Melissu, jak ke mně rázně vykročila, a věděla jsem, co přijde. Facka se rozlehla až ven, protože jsem ještě ani nezavřela dveře. Trvalo mi vteřinu, než jsem si srovnala otřesený mozek a uvědomila si, že na mě mluví.

„…děvko. Nejsi nic než zbytečný budižkničemu a ani nic neděláš…“

„Mami! Auri udělala večeři!“ Ke cti jí sloužilo, že se mi Maddie někdy snažila pomoct. Ale nikdy proti nim nešla otevřeně ani nepromluvila. Ty se ozýval o něco víc, měl pocit, že jsem tak trochu jeho zodpovědnost, ale otec byl hned dalším Betou po současném Alfovi. A Ty byl v pořadí na post Bety taky. Takže toho zmohl jen tolik.

„Je to v troubě, stačí ji jen zapnout. A salát je v lednici, v té červené misce,“ podařilo se mi vykašlat ze sebe, když to pálení trochu ustoupilo.

„Bylo ti mnohokrát řečeno, abys neopouštěla tenhle dům. Madison pro tebe musela dojít. Jak často chodíš ven? Co kdyby tě někdo viděl?“

Povzdechla jsem si. „Začnu chystat tu večeři.“

„To bys měla. Tvůj otec se o tomhle dozví.“

Vešla jsem do kuchyně a začala připravovat salát, zatímco jsem zapínala troubu. Maddie se mě stále snažila hájit, ale Melissa ji rychle uzemnila. Melissa odešla někam jinam do domu a Maddie přišla do kuchyně a sedla si na jednu ze stoliček u ostrůvku.

„Promiň, Auri, zkoušela jsem to.“

Usmála jsem se. „Snaha se cení. I když by si člověk myslel, že bude mít příliš práce s plánováním plesu Shromáždění, než aby přišla domů dřív.“

„Ještě nikdy v životě jsem nebyla tak nadšená. Co když najdu svého druha hned napoprvé?“

Uchechtla jsem se. „Pak bych ti musela dát svůj recept na dort.“

„Dostanu ho taky, když najdu svou družku?“ Ty sešel ze schodů a naklonil se přes ostrůvek.

Plácla jsem ho přes ruku, když sahal po krutonech, které jsem udělala do salátu. „Žádné ujídání. Počkej na večeři. A ty teď chceš můj recept taky?“

Ty si odfoukl. „Jen proto, že nesleduju každý tvůj pohyb, neznamená, že ho nechci. Protože chci.“ Odmlčel se. „Jakože fakt hodně.“

Zasmála jsem se na ně. Byli pravděpodobně mou jedinou spásou v tomhle domě. I když museli přivírat oči. Nikdy mi přímo neublížili a snažili se mě zahrnout do svého sourozeneckého vztahu.

Přední dveře se otevřely a zavřely. Všichni jsme ztuhli. Otec byl doma a Melissa už byla u něj a mluvila tlumeným hlasem.

„Měli byste jít,“ zašeptala jsem k nim, rychle se otočila, vzala sklenici a naplnila ji pivem z plechovky z lednice.

„Nevděčnice!“ Otcův hlas zahřměl domem. Vrávoravě vešel do kuchyně, kde jsem mu podala sklenici. Byl z něj cítit alkohol a řeč měl lehce nezřetelnou. Od té doby, co ho minulý měsíc minulo povýšení, začínal každý den smrdět víc alkoholem než vlkem.

„Večeře je skoro hotová, je v troubě a můžeme jíst hned, jak…“

„Matka mi řekla, že jsi dnes byla venku, když přišla domů. Že tě Maddie musela hledat.“

Polkla jsem. „Ano, otče. Seděla jsem mezi stromy hned u domu.“

Chytil mě za paži a smýkal mnou domem. Hodil mě na podlahu ve společenské místnosti a zavrčel: „Kolikrát ti musím říkat, že nesmíš ven.“

„Já jen potřebovala…“

„Proměnila ses?“

„Ne, otče, to bych nikdy neudělala.“

„PROMĚNILA SES?!“ zařval a kopl mě do břicha, zatímco jsem ležela na zemi.

Vykašlala jsem ze sebe: „Nikdy.“

„Proč mě tě nezbavili? Proč mi VŽDYCKY působíš PROBLÉMY?!“ řval, zatímco do mě znovu kopal.

Zakňučela jsem a schoulila se do klubíčka. V takových chvílích se mi Kai, má vlčice, snažila pomoct se uklidnit. Doma se nikdy nedožadovala vypuštění, ne po naší první proměně. Bála se o mou bezpečnost, dokud jsem byla v tomhle domě. Někdy mě nabádala, abych se bránila, abych jim ukázala, kdo skutečně jsem. Ale nakonec by to pro mě bylo jen horší. Chtěla jsem nejdřív vidět Tye a Maddie svobodné. Čekala jsem další rány, ale žádné nepřišly. Minutka na troubě pípala.

„Maddie, vem to a dej to na stůl.“ Zvedl mě za tričko, skoro mě uškrtil a roztrhl ho na mně. „Ty půjdeš do svého pokoje. Žádné jídlo. Žádná voda. Nic. A uvidíme, jak dlouho to vydržíš tentokrát.“

V podstatě mě hodil do mé šatny na prádlo, která byla přestavěná na můj pokoj. Dopadla jsem na postel, hlavou narazila do zdi a vydala ze sebe tichý výkřik. Otec zavřel dveře a zamkl je. Držela jsem se za hlavu; tentokrát jsem z toho vyvázla lacino. Asi proto, že zítra byl ten ples, ale nehodlala jsem darovanému koni hledět na zuby. Jen jsem čekala, až bolest hlavy ustoupí.