Vlkodlaci se obvykle poprvé proměňují mezi třináctým a osmnáctým rokem. Dřívější či pozdější proměna byla vzácná, ale stávala se. Jakmile jste se proměnili, byli jste považováni za součást smečky. Začali jste s výcvikem, hlídkami na hranicích a přebíráním aktivnější role ve smečce. Také jste začali chodit na Shromáždění za účelem nalezení svého druha. Konala se jednou za čtvrt roku a měnila lokace. Toto čtvrtletí to bylo u naší smečky, Půlnočního měsíce. Nebyli jsme největší smečka, možná ani v první pětce, ale stále jsme měli poměrně velké území s 300 až 400 vlkodlaky. Byli jsme také docela oblíbení, protože jsme byli přímo uprostřed, což znamenalo, že jste nemuseli cestovat tak dlouho a většina okolních smeček dorazila.

Témata a aktivity se lišily. Pikniky, sportovní dny, tance, autokina, bowling, bruslení. Za ta léta toho bylo hodně. Tentokrát však současná Luna a Melissa, jakožto družka Bety, rozhodly, že je na pořadu dne fantastický bál. Róby a obleky. Hudba a lustry. Princové a princezny, to bylo v podstatě jejich téma. Měly v plánu využít jeden ze starších opuštěných domů, který skutečně vypadal jako zámek, a během posledního měsíce ho zrenovovaly, aby byl připraven na Shromáždění. Další se u nás nebude konat až do příštího roku, takže chtěly, aby to bylo nezapomenutelné.

Já nikdy na žádném nebyla. Proměnila jsem se ve dvanácti a otec mě zbil takřka do bezvědomí. Říkal, že si vlka nezasloužím. Má proměna nebyla nikdy zaznamenána a veškeré záznamy o mně se v podstatě vypařily. Nechodila jsem do školy. Melissa řekla, že by mě šikanovali a že mě před školou „zachraňuje“. Takže jsem v rámci své smečky v podstatě přestala existovat. Nesměla jsem vycházet z domu a nikdy mi nebylo dovoleno se proměnit. Nikdy. Dokonce jsem ani nevěděla, jak používat telepatické spojení, něco, co přichází s tím, když jste po proměně součástí smečky.

Ale tentokrát to bylo jiné. Maddie se letos proměnila a tohle mělo být její první Shromáždění. Nevím, jak jsem se k tomu přimotala, ale Ty, Maddie a já jsme museli jít povinně. Netěšila jsem se na nic kromě jídla. Představa, že si dám celé jídlo, aniž bych byla vyhozena z jídelny, protože kazím chuť, zněla božsky.

Ale nalezení druha nebylo mou hlavní prioritou. Možná jen proto, abych měla to odmítnutí za sebou. Mé tělo bylo pokryté jizvami, které se nikdy nezhojily, byla jsem slepá a ve smečce ani neregistrovaná. Nikdo při zdravém rozumu by mě nechtěl. Takže odmítnutí bylo nevyhnutelné a bylo to něco, o čem jsem věděla, že bude bolet, a prostě jsem to chtěla mít z krku. Stejně jsem zítra ráno odjížděla.

Otec a Melissa rozhodli, když mi bylo osm, že jsem dost stará na to, abych pracovala v továrně těsně za hranicemi smečky. Pochybné náborové praktiky továrny dokonale zapadaly do jejich představy o mém využití. Takže mě vozili na hranici a tam mě vysadili. Odtud jsem šla pěšky do továrny. Běželo to v cyklech tři měsíce práce, čtyři měsíce volno. Asi proto jsem byla schopná vydržet to týrání, kterému mě vystavovali. Alespoň to udržovalo Kai v klidu.

Všechny mé peníze šly jim. V průběhu let jsem si však vybudovala vlastní život mimo smečku. V továrně jsem pracovat přestala. Oni si stále mysleli, že tam dělám, a já stále nosila domů výplatu, takže se nikdy neptali, ani je to nezajímalo. Financovala jsem Melissin marnotratný životní styl. Odmítala si ušpinit nehet ze strachu, že si jeden z nich zlomí, takže neměla jinou práci než drbání s ostatními „vysoce postavenými“ ženami smečky. Vynahrazovala jsem všechno, co otci chybělo na penězích, kvůli čemuž mnou pohrdal ještě víc.

„Auri?“ zašeptal Ty přes dveře.

Zamrkala jsem, musela jsem usnout. „Jo?“

Slyšela jsem, jak se dveře tiše odemkly a otevřely. Ty vlezl na mou postel a podal mi sendvič a sklenici vody. Sedl si a prohlížel si mě.

„Jsi v pohodě?“

Přikývla jsem a žvýkala sendvič. „Ty nebudeš, jestli tě otec chytí.“

Odfrkl si. „Maximálně by mi udělal přísné kázání.“ Odmlčel se. „Jsi si jistá, že jsi v pohodě?“

„Jsem v pohodě, Ty, vážně. Myslím, že se chtějí ujistit, že budu vypadat v pořádku na Shromáždění.“ Kai zaměřila zrak na moje oči a já viděla Tye, jak zírá na dveře. „Bojíš se zítřka?“

Zavrtěl hlavou a podíval se zpátky na mě. „Jestli najdu svou družku, odejdu odsud. Ale kdo ti bude tajně nosit jídlo nebo dohlížet, že máš obvazy? Maddie je až příliš hlučná.“

Ticho jsem se zasmála. Byla to pravda. Byla jako slon v porcelánu a neměla žádný smysl pro plížení nebo tichost. „No, zítra mířím do továrny. Takže nejméně tři měsíce tu nebudu. A pak, potom se prostě pokusím přežít.“

„Mohla by ses stát samotářem. Vím, že máš lidi, kteří ti můžou pomoct.“ Řekl to tak potichu, že i když byl doslova stopu ode mě, kdybych neměla vlkodlačí sluch, možná bych ho neslyšela.

„Mohla. Přemýšlela jsem o tom.“ Tyova tvář střelila směrem ke mně, vepsaný viditelný šok. „Prosím tě. Copak si myslíš, že jsem nepřemýšlela o tom, že bych byla skutečně svobodná? O všech svých možnostech? Vždycky to byla jedna z možností. Já jen… nechci vás tady nechat. Aby se jejich vztek obrátil proti vám dvěma. Pořád jsem vaše starší sestra.“

Přikývl a trochu se zašklebil, když jsem dopila sklenici vody a podala mu ji zpátky. „Kdybys potřebovala pomoc…“

Usmála jsem se. „Já vím, Ty, já vím. Díky. Znovu.“ Věnovala jsem mu tiché uchechtnutí.

Jakmile odešel, zavřela jsem oči a snažila se usnout.

'Možná zítra najdeme našeho rytíře v huňaté zbroji. A on nás od toho všeho odvede,' zasnila se Kai.

Zasmála jsem se. 'Jsi moc velká optimistka. Odmítne nás a my budeme moct pokračovat v životě.'

'To nevíš, Auri! Třeba nás bude milovat o to víc! Jsme jedinečné!'

Tentokrát jsem obrátila oči v sloup. 'Rozhodně jsme jedinečné. Ten druh, který nikdo nechce. Teď spi, Kai. Jinak budeme ráno vypadat jako živé mrtvoly.'

Zavrčela. 'Dobře. Ale pořád si držím naději.'

'A to je to, co na tobě miluju, Kai.'

Spánek přišel brzy a já spala beze snů, což byl vzácný jev vzhledem k nočním můrám, které jsem mívala. Probudilo mě až bušení na dveře.