Maddie se od nás odpojila okamžitě, jakmile jsme dorazili do tanečního sálu, a dala se do řeči s někým, o kom jsem předpokládala, že jsou spolužáci. Ty zůstal chvíli se mnou a galantně mě doprovodil do rohu. Pachy byly trochu ohromující, smíchané s hlasitostí hudby a brebentěním. Byla jsem vděčná za Tyovu pomoc.

„Běž, vím, že tu máš přátele.“

Cítila jsem, jak zavrtěl hlavou.

Naklonila jsem k němu hlavu, teď už vědoma si toho, že je prkenný jako prkno. „Cítíš ji, viď, svou družku?“

Stiskl mi ruku. „Cítím.“

„No tak na co čekáš! Běž si pro ni! Ježiši, Ty! Nestůj vedle člověka, o kterém víš JISTĚ, že tvoje družka není.“ Uchechtla jsem se a strčila ho dál do místnosti.

'Necítím nic zvláštního.'

Kai vystoupila do popředí poprvé po dlouhé době. Třeba tu ještě nejsou, je přece jen docela brzo.

Rozhlédla jsem se, bylo tam hodně lidí, ale do sálu stále proudili další. Koneckonců bylo teprve 18:15. Otec a Melissa nás viděli vcházet a Ty i Maddie mi s radostí popsali ten znechucený výraz v jejich tvářích, když spatřili můj oděv. Ale já se jen schoulila v rohu. Cítila jsem na sobě pár pohledů, ale odmítla jsem použít Kai, abych je viděla.

Čekala jsem v rohu asi dalších deset minut, než tam bylo tolik lidí, že to začínalo být dusivé. Bylo tam tolik pachů a zvuků, že to bolelo mé extra citlivé smysly. Ztratila jsem zvuk Tye i Maddie v davu a nechtěla jsem za nimi chodit. Kdo by chtěl, aby se kolem něj motala slepá starší sestra. Bylo to zřejmé i z mlčení Kai; můj druh tu nebyl.

Položila jsem ruku na zeď a vydala se do zadní části sálu, pryč od lidí proudících dovnitř. Když jsme byli děti, rodiče současného Alfy tu bydleli. A tak nás sem brávali docela často. Znala jsem to tu lépe než většina ostatních, a tak jsem vklouzla do chodby a sešla po postranním schodišti, které vedlo ke dveřím ven. Zámek byl blíž k lesu než náš vlastní dům, a tak jsem skopla podpatky, které jsem ukradla z Melissiny hromady ‚Na darování‘, a bosá se vydala do lesa.

Jakmile jsem narazila na hranici stromů, už jsem se cítila lépe. To ticho, které les přináší, tlumící realitu mezi listím a rosou pokrytou trávou. Nedaleko byl můj oblíbený vyhlídkový kámen. Byl o něco menší, než jsem si pamatovala. Jako děti jsme si hráli na krále hory. Když jsem si na něj sedla, nohy mi visely dolů a jen těsně míjely malý potůček pod ním. Upravila jsem si šaty a jen se zaklonila, nasávajíc měsíc, který prosvítal stromy.

Na okamžik ticho přerušily dva velmi hlučné motory přijíždějící k zámku. Ale brzy utichly a hudba a hovor z večírku se rozplynuly ve větru mezi stromy. Byla to dokonalá noc na to být v lese.

'Nebuď zklamaná, Kai.'

Odfoukla si. 'Jak můžu nebýt zklamaná? Je to první skutečná šance, kterou jsme dostaly, abychom se dostaly ven a zjistily, jestli máme ve smečkách druha.'

'Druha, který by nás nevyhnutelně odmítl.'

'To nevíš, Auri! Nech toho!'

Odfrkla jsem si. Věděla, že mám pravdu, ale ještě nebyla ochotná se vzdát. Já byla na vzdávání připravená naprosto.

'Trápí tě to, co říkal Ty?' řekla Kai tiše.

'Myslíš ten útěk, stát se samotářem. Nechat Morgan, ať se o nás postará. Jako, je to možnost. Máme našetřeno dost peněz. Odfrkla si, ale nechala mě pokračovat. Konečně bychom se vymanily z jejich područí. Možná, jestli Ty i Maddie dneska najdou svého druha, až zítra odejdeme, prostě se nevrátíme. Vyjdeme z důchodu a budeme pracovat pod Morgan.'

Následovala dlouhá odmlka. Les ji vyplnil, jako bychom mluvily bok po boku.

'Tak jo.'

Zvedla jsem hlavu. 'Tak jo?'

Cítila jsem, jak Kai přikývla.

„Tak dobrá,“ řekla jsem nahlas a zhluboka se nadechla.

Budeme od nich svobodné. Nebudeme ty poslední, co zbyly. Vítr se znovu zvedl a já se zaklonila, nechávajíc ho proudit po kůži; mé obvyklé plandavé oblečení nedovolovalo kůži dýchat teplo vzduchu. Cítila jsem se, jako bych se v měsíčním svitu dobíjela. Únava a vyčerpání ze života prostě rozpouštěly všechny ty negativní emoce, které jsem cítila. Párkrát kolem mě o pár metrů dál proběhla do lesa dvojice vlků. Druhové, běžící poprvé společně mezi stromy.

Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Cítila jsem se trochu špatně. Věděla jsem, že mě Ty možná hledal. Pokud jeho mysl nebyla zcela pohlcena jeho družkou. Sakra, možná už ji vzal domů a nechal Maddie a mě, abychom jely domů s otcem a Melissou. Nebo Maddie odešla se svým novým druhem a zbyla jsem jen já. Při té myšlence jsem se otřásla.

Mraky se zdály být pryč a já si užívala plného měsíčního svitu, když jsem uslyšela křupání přicházející do lesa. Někdo se nesnažil být při svém vstupu nenápadný. Pasivně jsem otočila hlavu a věděla, že by to mohl být jeden z mých sourozenců nebo nějaký pár, který se rozhodl líbat v lese. Vítr znovu zesílil a zafoukal směrem k zámku, směrem ke zvuku někoho, kdo dupal lesem.

„Víte, někteří z nás se snaží užít si tiché měsíční záře.“

Můj hlas se nesl mezi stromy a na okamžik kroky ustaly. Usmála jsem se a znovu se zaklonila do měsíčního svitu. Ale kroky pokračovaly směrem ke mně a já si povzdechla. Byly ještě hlasitější než předtím a já se zvedla z lehu a posadila se rovně. Otočila jsem se jejich směrem. Zastavili se nedaleko od kamene. Chvíli bylo ticho a do lesa se znovu vkradl klid.

'Potřebuješ mě?' zeptala se Kai, ale neodpověděla jsem.

„Upřímně, mám pocit, že jsi nepochopil tu narážku, že jsem…“

„Jak se jmenuješ?“

Hlas, hluboký a chraplavý, mě pohladil po kůži a já zalapala po dechu. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem se pohnout. Jen jsem tam seděla a ten hlas samotný nutil mé tělo reagovat. Věděla jsem, co je to za pocit, aniž bych potřebovala vysvětlení. Kai v koutku mé mysli zavrněla.

Jeho hlas tentokrát zavrčel. „Jak se jmenuješ, družko?“

Konečně se mi podařilo spolknout šok. „Auri, jmenuji se Auri Meadowsová.“

„Konečně jsem tě našel.“