Creed

Amora stála nehybně a držela pergamen ve vzduchu. Rty se jí pootevřely, nechápala, že nebudu odpovídat na její otázky. Nemohl jsem, ne s jejím druhem. Adam mi vzal všechno; copak nevěděla, že se dynamika mezi námi skutečně změnila?

Jistě, byli jsme si blízcí. Nejlepší přátelé, dokonce bratr a sestra. Ten den, kdy mi Adam roztrhl hrdlo, drásal mi tvář, úplně mě znetvořil, byl dnem, kdy jsem mu přestal věřit. Jakmile on a Amora dospěli, ztratil jsem nejen bratra před mnoha lety, ale nyní i sestru, kterou jsem získal. Adam ji přede mnou držel stranou na neurčito. Krátce nato mě vykázal z kmene se slovy, že odporný bastard jako já způsobuje v kmeni příliš mnoho rozruchu. Malé děti se mě bály jen kvůli tomu, co neznaly.

Pomluvy a lži se šířily. Mnohým byly lži opakovány stále dokola, dokud se neujaly. Měl jsem roztrženou tvář od Adama, protože jsem ho vyzval, že chci jeho místo Alfy, hlavního draka. Nic nebylo vzdálenější pravdě, ale všichni uvěří pohledné tváři.

Znovu jsem na Amoru zavrtěl hlavou a mávl rukou. Pokud mi nemůže pomoci, nebudu jí to vyčítat. Žádal jsem po ní hodně, kořen Žluťuchy se sháněl těžko. Vydal jsem se ke dveřím, jen aby mě zastavila ruka na rameni. „Vždycky bych svému bratrovi pomohla,“ její hlas změkl. „Vím, že ti Adam ublížil, a kvůli tomu ho nemohu plně milovat tak, jak by chtěl.“ Sklonila hlavu a rozhlížela se, jestli někdo neposlouchá. „Ale zbožňuji ho za to, jak se ke mně chová. Jsi jeho nevlastní bratr, Creede. Doufám, že jednoho dne se to mezi vámi dvěma vyřeší. Adam nebude ten, kdo ustoupí, ale v srdci věřím, že se to jednou stane.“

Můj drak zavrčel. Nikdy bych Adamovi znovu nevěřil, jakkoli v to Amora doufala. Amora mě chytila za ruku a vložila mi do dlaně sáček s práškem. „Cokoli skrýváš, doufám, že tě to udělá šťastným.“ Mrkla. Některé víly měly skryté schopnosti, Amora mi kdysi řekla, že umí lehce číst myšlenky. Modlil jsem se k bohyni, aby o Odesse nevěděla. Byla mým tajemstvím, které jsem si chtěl nechat. Sklonil jsem se a vtiskl jí polibek na tvář. Amořina ruka překryla tu mou.

„Dej vědět, kdybys potřeboval cokoli dalšího, bratříčku.“ Věnoval jsem jí ten nejlepší nucený úsměv, jaký jsem svedl, a vrátil se do lesa, abych šel domů ke svému jedinečnému pokladu, který na mě čekal.

…

Blížil se večer; ze svého ranního spánku vylezli Cuchalové. Cuchalové byla problémová stvoření. Rádi si hráli s vlasy lidí, tahali za ně a škubali. Legendy praví, že by vás mohli dovést k vašemu skutečnému osudu. Tím jsem si nebyl jistý. Mně připadali jako ztělesněná neplecha.

Když jsem vstoupil, Odessa ležela tam, kde jsem ji nechal. Neměl jsem v úmyslu být pryč tak dlouho, ale ona se sama postarala o své pohodlí a usnula. Její dech už nebyl namáhavý a srdce jí v hrudi tlouklo vyrovnaně.

Razak vlezl do hnízda a stočil se vedle ní. Jakmile zvíře uvidělo svého pána, rychle seskočilo dolů. V mém hnízde nemělo být žádné zvíře. Já byl jediné zvíře, které tam mělo povoleno, kromě ní. Jí bych ho rád přenechal.

Můj drak souhlasil a předl příliš hlasitě. Odessino tělo se pohnulo, zamrkala očima. „Ahoj, princi Krasoni,“ její hlas byl ospalý a nutil mě se pousmát. Možná jednoho dne použiju dostatek svých obličejových svalů a věnuji jí úsměv. Tohle jméno Princ Krasoň, které mi dala, muselo zmizet. Byl jsem to nejvzdálenější, co existuje od Prince.

„Všechno v pořádku?“ Zíral jsem na ni, nejistý, jak se chovat. Bylo to těžké, když jste nemohli mluvit a měli potíže hýbat rty tak, jak byste chtěli. Přikývl jsem a odložil zbraně. Brzy bude mít hlad; budu ji muset nakrmit.

„Nerad tě obtěžuji,“ Odessa si pohrávala s kožešinami. Zapletla část černé lví srsti, pod kterou byla zachumlaná. Tři copy se uvolnily, zatímco si s nimi Odessa bezmyšlenkovitě hrála. Styděla se a já nechtěl, aby se tak cítila. Postavil jsem se blíž k ní a naklonil jí bradu směrem k sobě.

Mohl jsem se ztratit v jejích očích. Nebyly jen ametystové; jiskřily v nich zlaté a stříbrné flíčky. Třásně jejích řas vrhaly stíny na její tváře.

„Potřebuju tak trochu použít dámský pokoj,“ zašeptala.

Dámský pokoj? Tázaeě jsem zvedl jedno obočí.

„Abych si ulevila?“

Není v pohodlí? Uběhlo příliš mnoho vteřin, než vyhrkla: „Musím čůrat! Močit!“ Odessa si plácla ruku přes pusu. Můj drak ze sebe vydal rachotivý smích; ona sebou neškubla. Mnul jsem si bradu v pobavení a odtáhl přikrývky. Její dlouhé porcelánové nohy, stále poseté škrábanci a jizvami, přiměly mého draka znovu zavrčet.

„Máš zažívací potíže nebo co? Děláš to často?“ Nevěděl jsem, co jsou ty zažívací potíže, ale pokud mluvila o mém drakovi, pak ano, mám spoustu zažívacích potíží. Znovu se zachichotala, když jsem ji zvedl. Nebála se ani neodvrátila zrak od mé tváře. Její paže se ovinuly kolem mého krku a přitáhla se nahoru.

„Promiň, jsem těžká,“ chtěl jsem se jí znovu vysmát; copak neviděla sílu v těchto pažích? Možná mě nevnímala jako mocného, což byl důvod, proč se mě nebála. Budu muset pracovat tvrději, abych jí ukázal svou schopnost udržet ji v bezpečí.

Odessa

Když Princ Krasoň opustil jeskyni, bála jsem se o něj. Odešel v takovém spěchu, že jsem si na krátký okamžik myslela, že mě našli upíři. Způsob, jakým se díval na mé paže, jeho drsné ruce se dotýkaly každé jednotlivé díry a trhliny v kůži. Věděl, co se mi stalo, aniž bych mu to řekla. Nebyl to žádný hloupý barbar; sám měl na sobě roky historie.

Ten hlasitý řev mě rozklepal pod dekami. Odrážel se v jeskyni, otřásal džbány na stole, až nakonec spadly a rozstříkly se po podlaze. Asi se nedalo říct, že by to podlahu zašpinilo; byla to podlaha jeskyně. Krátce nato se vrátila ta kočkopsovitá šelma. Vyskočila na postel a stočila se ke mně.

Hádám, že mám nového přítele? Předpokládám, že to byl on; přehrnul kožešiny přes mé tělo a snažil se mě zachumlat. Znamenalo to, že je všechno v pořádku? Lehla jsem si zpátky na hromady kůží, zatímco Chlupáč ležel vedle mě. Jo, musela jsem pojmenovat i jeho.

Jakkoli jsem chtěla věřit, že jsem tady v bezpečí, mé tělo si to nemyslelo. Bála jsem se, že měním jeden život za druhý. Princ Krasoň může být sám ďábel a snaží se mě vykrmit, aby mě pak snědl. Mají v téhle zemi kanibaly? Ty uklidňující, hluboké oči by mohly být jen fasáda, aby mi pomohl navázat s ním spojení, protože má taky jizvy. Nicméně upíři potřebovali jen mou krev, tekutiny. Jíst játra každý den, abych si udržela železo v krvi, bylo nechutné. Princ Krasoň mi dal skvělé jídlo, které mě zasytilo na celý den. Nevrátilo by to mé zásoby krve na prémiovou úroveň, ale cítila jsem, jak se mi sacharidy usazují na bocích.

Možná rád jí masité boky.

Určitě by nevyhnal nějaké zvíře nebo osobu od jeskyně, aby mě ochránil, a pak mě snědl později, že ne? Ne, určitě ne. To je spousta práce. Kousala jsem si nehet na palci a snažila se uvěřit lžím, které jsem si právě namluvila. Že by mi prostě nemohl ublížit.

Buďme upřímní; byla jsem příliš naivní ohledně světa. Ať už to byl jakýkoli svět. Zůstala jsem v domácím vzdělávání, protože můj táta byl paranoidní. A teď se na mě podívejte. V den, kdy zemře, se vrátí má odcizená matka a odvede mě pryč, čímž mi způsobí jen zármutek.

Bolest v mých pažích mi ho připomíná každý den. Tátovy fantasy příběhy o dalekých místech, válkách druhů jiného druhu, královstvích bojujících o právo na život. Teď jsem žila v jednom z těch příběhů, kromě toho, že tentokrát jsem byla jen krevní otrokyně bez naděje na návrat na místo, kterému jsem říkala domov. Domov už tam nebyl. Domov byl s rodinou a já zjevně už žádnou neměla.

Mezi mým přemýšlením, obavami a sebelítostí jsem usnula. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsem spala, ale Princ Krasoň vešel dovnitř a funěl. Odložil zbraně na jediný stůl určený pro jednoho. Princ Krasoň mě uslyšel a ztuhl s prázdným výrazem. Řekla bych, že na mě zíral, ale jeho oči na to byly příliš měkké. Jak jsem si mohla myslet, že by mě chtěl sníst. Byl to člověk, stejně jako já. Ale zase, myslela jsem si, že upíři jsou taky lidé, dokud mě každý den nevysáli do sucha.

Ne, on byl jiný. Když byl nablízku, cítila jsem se pohodlně. Když byl pryč, má mysl dělala věci, myslela na věci, které o něm nemohly být pravdivé. Otázkou bylo, proč se tak cítím.

„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se. Jen přikývl, a tehdy začala ta pravá zábava, protože jsem musela vysvětlit, že se mi fakt chce čůrat. Nebyl způsob, jak bych slezla z postele; byla jasně tři až čtyři stopy vysoko. Už jsem měla jeden oteklý kotník; nepotřebovala jsem dva.

Bez řečí přišel k posteli a zvedl mě do náruče. Automaticky jsem mu ovinula paže kolem krku; bála jsem se, že jsem na něj příliš těžká. Jemu to připadalo vtipné, jsem si jistá, protože z jeho hrudi vycházel ten povědomý vrčivý smích.

Divné.

Princ Krasoň mě vynesl ven; jeho kroky byly lehké, uvážíme-li, jak byl velký. Sotva vydal zvuk, když jsme došli za roh ven z jeskyně. Bylo to poprvé, co jsem mohla vidět, kde bydlím. Jediný popis, který jsem si mohla dát, byl, že na světle to byl skutečně fantasy svět.

Rozsáhlá oblast kolem jeskyně je upravená, s kožešinami sušícími se na slunci. Stromy, vysoké stromy visely nad jeskyní a vypadaly jako vrby. Země byla sytá barvami, části oblasti pokryté lovecky zelenou trávou a několika skvrnami fialového mechu. Poté, co jsem chvíli zírala, mě Princ Krasoň odnesl do odlehlé oblasti s keři kvůli soukromí.

Postavil mě na zem, já se opřela o skálu a čekala, až odejde. On jen přihlížel a čekal, až udělám, co potřebuji.

„Nemůžeš se dívat!“ Máchala jsem rukama, abych ho odehnala. Princ si založil ruce na prsou a zavrtěl hlavou. „Nemůžeš tu být; mám úzkost. Nebudu schopná to pustit, když tam budeš stát. Nikam nejdu, očividně.“ Ruce jsem měla v bok, kotník zvednutý ve vzduchu za mnou. Byl to pohled pro bohy, to je jisté.

Princi Krasoni se rozšířilo chřípí a otočil se. To taky nepůjde.

Upíři měli v každé kleci jeden kbelík. Když jsem byla mezi svými lidmi, nevadilo mi to, protože tam stejně byla tma. Vždycky tam byla tma. Cítila jsem se krytá temnotou, takže když jsem potřebovala něco udělat, udělala jsem to bez řečí. Teď jsem byla na světle s Princem Krasoněm a jeho zachmuřeností. Co kdybych si omylem prdla nebo hůř.

Kousla jsem se do rtu při pomyšlení na nejhorší.

„Musíš poodejít kousek dál,“ zašeptala jsem. Naštvat Princátko nebylo na mém seznamu úkolů, ale zatím byl poddajný. Nebyl na mě vůbec hrubý; vlastně to byl nejmilejší člověk, kterého jsem za 6 měsíců potkala. Princ Krasoň se s těžkým povzdechem otočil. Ukázal na zem a na mě.

„Přísahám, ani se nehnu,“ slíbila jsem. Princ poodešel dobrých dvacet kroků, než jsem si mohla ulevit. Tohle bylo lepší než čůrat do kbelíku; to uznávám.

Než jsem se stihla znovu postavit, Princ Krasoň už mě měl v náručí a nesl mě zpátky do jeskyně. „Opatrně, chyběla jsem ti?“ zavtipkovala jsem; jeho hruď začala znovu drnkat ten mocný štěrkovitý zvuk. „To nemůže být normální,“ zamumlala jsem a přiložila ucho k jeho hrudi. Skoro si to broukalo svou vlastní píseň.