**Varování (Trigger Warning)**

**Tato kniha obsahuje VELKÉ množství sexuálního obsahu, mučení, násilí, zbraní, zneužívání dětí, motivy reverzního harému, „proč si vybírat“ a další.**

**Nic z napsaného by se nemělo brát na lehkou váhu a nic z toho není myšleno jako oslava těchto činů. Tato kniha není pro každého. Je to temná mafiánská romance s mnoha zvraty.**

**Je to emoční horská dráha. *Jste připraveni na jízdu?***

**Lilly**

Už si přesně nepamatuji, kdy mě tělo přestalo bolet z bezesných nocí strávených na studených, tvrdých podlahách, ale zdá se, že jsem si na to zvykla. Je to uklidňující, skoro až konejšivé. Pravděpodobně bych si už mohla dovolit matraci, ale rozhodla jsem se, že nechci. Díky tomu mám pocit, že mám svůj život pod kontrolou. Jako bych nebyla donucena utéct z domova, od všeho, co jsem kdy znala, a začít znovu od nuly.

Je to má volba spát na zemi.

Je to má volba žít minimalisticky.

Je to má volba.

Uplynulo pět let od chvíle, kdy jsem začala utíkat. Bylo to v den mých osmnáctých narozenin a otec mi nedal jinou možnost než uprchnout. Pět různých měst, a všechna skončila tím, že mě bratři s otcem vystopovali a málem chytili.

Tentokrát se mi podařilo rychle zajistit pokoj v zavšiveném motelu v příšerné čtvrti. Má čtyři stěny, střechu, podlahu a zamykatelné dveře, a to je vše, co teď potřebuji. Je to mnohem lepší pozice, než v jaké jsem byla kdykoli předtím, když jsem musela začínat znovu. Spávala jsem na lavičkách v parku a jedla z popelnic. Žebrala jsem na ulici o drobné, abych vyšla. Konečně jsem dělala pokroky, měla jsem malé místo, kam se na konci každého mizerného dne doplazit. Tohle město mi začínalo přirůstat k srdci.

Ale nic netrvá věčně.

Musela jsem nasednout na první autobus pryč poté, co jsem zahlédla své bratry stát u auta, které jsem si koupila, přímo před motelem, kde jsem bydlela. Byla to z mé strany hloupá chyba myslet si, že mohu mít auto, aniž by ho vystopovali k mé poloze. Ten večer jsem měla mít směnu v Thrive, ve strip klubu, kde jsem získala práci jako tanečnice a občasná barmanka. Místo toho jsem toho rána vyšla ven a našla otcovu pýchu a radost, jak se opírají o mé auto, tak nonšalantně, čekajíc, až přiznám porážku a vydám se jim.

Samozřejmě jsem nic takového neudělala a rozběhla se pryč dřív, než mě stihli zahlédnout.

Běžela jsem čtyřicet minut do Thrive, což by autem bolestně trvalo jen patnáct. To byl ten hlavní důvod, proč jsem tu pitomou přítěž vůbec chtěla. Potřebovala jsem jen dostat svou poslední výplatu, než odjedu, abych tentokrát měla něco do začátku. Než jsem tam dorazila, měla jsem nohy z běhu naboso v jednom ohni. Obvykle bych si ty vražedné podpatky odnesla do auta a nazula je až po píchnutí příchodu, ale tentokrát jsem ten luxus neměla. Dorazila jsem na směnu pozdě, v naprostém rozkladu, ale naštěstí se na mě manažerka Stacy jednou podívala a věděla, že je něco špatně. Nikdy předtím jsem jí neřekla nic příliš osobního, ale věděla, že jsem na tom byla špatně, když jsem se poprvé vypotácela do baru a žádala o práci.

Měla jsem na sobě příliš velké, špinavé oblečení a ve vlasech vážné vrabčí hnízdo z toho, že jsem nevlastnila hřeben. Boty se mi rozpadaly a v té době jsem byla tak hubená. Slitovala se nade mnou, řekla, že jsme tam všichni jednou byli a každý si zaslouží šanci. Naučila mě tančit, dala mi některé ze svých starých kostýmů a nechala mě chvíli přespat na svém gauči, jakmile zjistila, že nemám kam jít. Později mi pomohla zajistit vlastní místo v zadní části jednoho motelu a já si našetřila dost na levné, omlácené auto. Věci šly až příliš dobře, dokud se má minulost nevrátila, aby mě kousla do zadku.

Když jsem té noci vklopýtala do Thrive a omlouvala se za zpoždění, Stacy mě jen mlčky nasměrovala do své kanceláře. Následovala mě chodbou a zavřela za sebou dveře.

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Nemůžu ani odpracovat směnu... Potřebuji výplatu za tenhle týden a musím jít,“ řekla jsem.

„Poslyš, zlato, nikdy předtím jsem nevyzvídala a nezačnu s tím ani teď. Vidím, že sis prošla sračkami, a když jsi poprvé přijela do města, byla jsi na tom opravdu zle. Takže se jako tvá kamarádka musím zeptat, kam půjdeš?“

Zhluboka jsem se nadechla, než jsem řekla: „Nevím.“

„A jak se tam dostaneš?“

„...Nevím. Možná autobusem?“

„A kde budeš bydlet?“

„Nevím! Podívej, Stacy, vážím si všeho, co jsi pro mě udělala, ale tohle opravdu nesnese odklad. Potřebuji výplatu a musím jít.“

„Dobře, jen zpomal, zlato. Chápu to. Už jsem tu pár útěkářů zažila. Někdo tě z nějakého důvodu našel a ty se musíš posunout dál. Ale nemůžu tě jen tak nechat utéct do větru, aniž bych věděla cokoliv o tom, kam máš namířeno. Jsme přítelkyně, jasné? Mám tě ráda a jsem tu, abych ti pomohla. Takže ti pomůžu. Nech mě zavolat bratrovi. Vlastní tenhle klub a má několik dalších v různých lokalitách. Převedeme tě do jiného klubu, což ti umožní dál vydělávat peníze. Pak vyřešíme lístek na autobus a nějaké místo na přespání.“

„Ty se nebudeš ptát, proč odjíždím?“

„Ne. V mé rodině jsme vychováváni tak, abychom se neptali na otázky, na které pravděpodobně nechceme znát odpovědi.“

Sedla jsem si a čekala, zatímco Stacy telefonovala bratrovi. Zdálo se, že ani on se moc neptal, protože to trvalo jen pár minut, než zavěsila a řekla mi, že mě rád okamžitě převede a můžu začít zítra.

Dala mi výplatu za týden, odvezla mě na autobusovou zastávku, políbila mě na tvář na rozloučenou... a to bylo vše.

Byl čas znovu utíkat. Doufám, že její bratr je stejně milý jako ona.