Jeli jsme do malého pekařství na okraji města, kde jsem předtím nikdy nebyla. Zvonek nade dveřmi cinknul a vůně cukru a teplého chleba mě praštila do nosu jako nebe samo. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny, ale než jsem stihla otevřít pusu, Hunterův hluboký hlas prořízl prostor nad pultem.

„Žádné kafe,“ řekl suše a už se mračil na křídovou tabuli s nabídkou. „Není to dobré pro… Fazolku.“

Ztuhla js