Charles byl její kamarád z dětství, typický muž, který se narodil se stříbrnou lžičkou v puse.

Charles se podíval na Soniu a tázavě se zeptal: „Tak ses konečně rozhodla?“

„Nikdy jsem si nebyla tak jistá.“ Sonia měla na rtech úsměv už od chvíle, kdy vyšla z domu.

Už tak to byla nádherná a krásná dáma a ten úsměv jako by z její tváře vymazal chmury, které se nad ní vznášely dlouhá léta, a způsobil, že se její tvář v mžiku rozjasnila.

Charles si povzdechl. „Myslel jsem, že se do konce života neprobudíš. Vážně jsem se o tebe posledních šest let bál strachy. Co se ti na tom šmejdovi vůbec líbí?“

Sonia přikývla. „Já vím, že jo. Proč jsem byla tak hloupá?“

„Naštěstí se ti teď otevřely oči. Ještě šest let s ním a byla bys stará a vrásčitá,“ pokračoval Charles žertem. „Už jsem o tom přemýšlel – kdyby tě vykopli, až budeš stará, zdráhavě bych si tě vzal a byli bychom společníci. Koneckonců jsme spolu vyrůstali,“ dodal.

Sonia nad ním obrátila oči v sloup. „Zavři pusu.“

„Mimochodem, tohle je ta rozvodová dohoda, kterou jsi mi řekla, ať připravím. Podívej se na to.“

Poté, co Sonia převzala stoh dokumentů, zběžně jimi zalistovala. „Od Tobyho si nic nevezmu. V minulosti jsem mu nic nedlužila a nechci mu nic dlužit ani v budoucnu.“

S těmi slovy se bez zaváhání podepsala.

Když Charles viděl, že je tak šťastná, neubránil se úsměvu a řekl: „Pěkné. Žádné váhání, co?“

Sonia odložila pero a lehce povytáhla obočí. „Jedeme do Lidové nemocnice.“

„Dobře, má paní.“

Horní patro nemocnice bylo vyhrazeno pouze pro VIP pacienty.

Když Sonia našla pokoj 1203, zaklepala na dveře, stiskla kliku a otevřela.

Zdálo se, že hezkou ženu na nemocničním lůžku vylekala; s hrůzou a slzami v očích se schovávala do peřiny a vypadala, že se jí děsí.

Tobyho tvář také poklesla a jeho hlas byl chladný jako led. „Proč jsi tady?“

Sonia pomalu vytáhla z kabelky rozvodovou dohodu a podala mu ji. „Podepiš to a já okamžitě odejdu.“

Když se Toby podíval, jeho tvář trochu potemněla a hlas ještě více ochladl. „Ty se chceš rozvést?“

„Co myslíš?“ Sonia si zastrčila vlasy za uši a jemně se usmála, i když vypadala dost odtažitě. „Těch šest let pro tebe muselo být těžkých. Až tohle podepíšeš, uleví se ti od trápení, ne?“

Toby zvedl obočí. Jeho výraz byl nesmírně chladný a vážný – nebyl si jistý, o jaký trik se tu snaží.

V tu chvíli na něj z nemocničního lůžka slabě zavolala Tina: „Toby...“

Znělo to jako nápověda.

Toby se podíval na Tinu a pak znovu upřel pohled na Soniinu tvář, zatímco se mu pohnul ohryzek. „Promluvíme si o tom, až se vrátíš. Jdi napřed ven a neruš Tinu.“

Sonia se usmála, ale úsměv jí nedosáhl očí. „Myslím to vážně. Stejně si Tinu bereš domů. Není lepší to hned skoncovat? Půjdu ti z cesty.“

„Sonio. Reedová.“ Jeho hlas byl mrazivý a těžký, jako by dosáhl hranice své tolerance.

„No, Tina se na tebe dívá. Je možné, že... sis mě zamiloval a nechceš se rozvést?“ Soniiny rty se zkroutily do elegantního a okouzlujícího úsměvu.

Tina se na Tobyho podívala lítostivě a snažila se číst mužovy myšlenky. „Co se děje, Toby?“

Sonia na něj jen chladně hleděla a čekala, až se rozhodne.

„Dobře. Podepíšu to.“ Toby sevřel rty, tvář měl stále nesmírně chladnou.

Sonia se spokojeně usmála. S podepsanou rozvodovou dohodou v ruce šťastně odešla – bez jakéhokoli zaváhání či přetrvávajících vazeb.

Jakmile však vyšla z oddělení, z koutků očí jí nekonečně proudily slzy.

Šest let manželství a osm let lásky – všechno marné.

Lidská srdce byla z masa a kostí; byla by lež tvrdit, že ji to nezarmoutilo.

Bylo to, jako by jí někdo znovu a znovu probodával srdce špičkou jehly, a bolelo to jako čert.