Když kapačka dokapala, Ronan v mém pokoji stále okouněl.

„Ehm, chystám se odejít z nemocnice. Měl bys jít napřed.“ Byla jsem dojatá jeho ochotou dělat mi společnost, ale pořád jsem se v jeho přítomnosti cítila nesvá. To, jak se o mě staral, budilo dojem, že jsme si blízcí, i když jsme nebyli.

„Odvezu tě zpátky. Je lepší se nepřemáhat.“ Řekl Ronan prostě.

„To není potřeba. Pojedu metrem. Už tak jse