Julianiny měkké rty se při řeči pohybovaly jako pírko, které jemně hladí Bensonova ústa.

To jemné lechtání se rozšířilo z jeho rtů až do srdce.

Benson byl rozptýlený.

Právě v tu chvíli ho Juliana vší silou udeřila kolenem.

„Au!“

Jakmile Benson inkasoval úder do rozkroku, zbledl, jeho ruka škrtící Julianu povolila a on se v bolestech předklonil.

„Juliano!“ zařval Benson, drže se za rozkrok a skřípaje zuby.

Nikdy předtím ho nikdo neporazil, natož žena.

Ale dnes s ní prohrál už podruhé!

Juliana už seděla na pohovce, pohrávala si s vidličkou v ruce a lhostejně k němu zvedla oči: „Jsem jediná, kdo ti může dát lék na ten jed. Jsi si jistý, že mě chceš zabít?“

Přinesla si tu vidličku po večeři nahoru, aby se mohla bránit.

Benson se na ni chladně podíval: „Takhle mě zbavuješ jedu?“

Juliana sjela pohledem k Bensonově ruce zakrývající jeho rozkrok.

Bylo vidět, jak silně ho před chvílí udeřila.

Juliana: „Mohl bys mít trochu čistší myšlenky. Jed, o kterém mluvím, není afrodiziakum, ale neurotoxin v tvém těle.“

Starý pan Leach nedal do Bensonova jídla afrodiziaka.

Benson se navzdory bolesti narovnal a chladně se na Julianu zadíval temnýma očima.

Juliana, která se ho nebála, vzhlédla a setkala se s jeho pohledem: „Tvá mánie, nespavost a divoké snění pocházejí z neurotoxinů v tvém těle.“

„Pokud se toho jedu nezbavíš, do roka zemřeš.“

Benson vykročil vpřed a postavil se před Julianu; jeho vysoká postava se nad ní tyčila jako malá hora.

Chladně na ni shlížel: „Ty nejsi Juliana!“

Všichni říkali, že Benson je od svých dvanácti let šílený a násilnický člověk. A lékař dospěl k závěru, že se nedožije osmadvaceti let.

Ostatní však nevěděli, že Benson má potíže s usínáním, a když už usne, trápí ho noční můry.

Dalo se to zvládat jen pomocí léků, ale čím více léků užíval, tím horší byl jejich účinek.

Bensonovo zdraví se zhoršovalo a tentokrát nespal už tři dny.

Proto bylo zvláštní, že Juliana věděla, že nespí, ale má mnoho snů.

Juliana k němu zvedla oči: „Záleží na tom? Záleží jen na tom, že tě dokážu detoxikovat, ne?“

Benson nic neříkal, jen se na ni chladně díval. Zdálo se, že ji jeho ostrý zrak vidí naskrz.

Juliana neuhnul pohledem, ale klidně se mu dívala do očí.

Její šikmé oči byly krásné a v tlumeném světle zářily jako hvězdy.

Benson jí díky její upřímnosti nemohl neuvěřit.

Přesto ji zpochybnil: „Moje rodina pro mě našla nejlepší lékaře na světě, ale žádný z nich mě nedokáže vyléčit. Dokážeš to ty, mladá dáma, která nemá ani vzdělání, ani dovednosti?“

Juliana k němu vzhlédla: „Předpokládáš, že to nedokážu, aniž bys to zkusil?“

Benson: „Jak?“

Juliana řekla tiše: „Potřebuji nějaké léčivé materiály a stříbrné jehly. Zařídím, aby ses dobře vyspal a bez snů, co ty na to?“

Benson na Julianu chladně zíral a po chvíli konečně přikývl: „Dobrá.“

Bylo na ní něco, co ho nutilo jí věřit.

Juliana: „Potřebuji kůru albízie, semena cicimku, kořen vítodu...“

Benson zapisoval léky, které potřebovala, tak jak je vyjmenovávala, a když došla k poslednímu, jeho tvář potemněla.

Chladně se na ni podíval: „Jelení penisy?“