Benson vstal, přešel za Julianu, mírně se sklonil, opřel se rukama o područky a sklonil hlavu k jejímu uchu, aby přivoněl k osvěžující léčivé vůni jejího těla.

Šílenství v jeho srdci bylo okamžitě uklidněno a on se spokojeně usmál: „Věřím, že paní Leachová by svému vlastnímu manželovi neublížila.“

Naklonil se tak blízko, že když promluvil, jeho teplý dech ovanul Julianino ucho.

Bylo to její citlivé místo.

Juliana se s červenáním otočila hlavou na stranu a zvedla ruku, aby si zatahala za hořící uši: „Nezklamu tě.“

Bensonovi to připadalo roztomilé, když ji takhle pozoroval.

Tato žena byla minulou noc divoká a nespoutaná, a dnes vypadala roztomile a jemně.

Vším si získala jeho přízeň.

V noci Juliana opět fungovala jako polštář a Benson ji při spánku držel v náručí.

Cítila se jako kočka, když dovolila Bensonovi, aby ji hladil a čichal k ní.

...

Brzy ráno se Juliana vymanila z Bensonova objetí a šla si sama zacvičit.

Starodávná lékařská škola zavedla nejen kurzy medicíny, ale také hodiny lektvarů a starých bojových umění.

Kdyby příliš nedůvěřovala Stewartovi a Wendy, nebyli by schopni Mirandu zabít.

Teď musela posílit své tělo, aby dosáhla síly Mirandiných starých bojových umění, aby se mohla vrátit a pomstít se!

Bez polštáře s léčivou vůní nemohl spát ani Benson.

Vstal, převlékl se a pak se postavil před okno. Díval se dolů na Julianu, která na dvoře s vražedným výrazem zkušeně cvičila.

Byla tohle ta slečinka z města F, která k ničemu nebyla?

Philip stál vedle Bensona a zeptal se: „Mladý pane, chcete, abych mladou paní prověřil?“

Benson na něj chladně pohlédl: „Není třeba. Věřím jí.“

Byl umírající muž a nebylo třeba, aby zacházela tak daleko.

I kdyby měla postranní úmysly, na tom nezáleželo.

Byl rád, že může svou ženu hýčkat.

Philip cítil jen mrazení v zádech. Spěšně sklonil hlavu: „Jistě.“

Sešel dolů za starým panem Leachem, který také seděl před francouzským oknem a díval se na Julianu, jak skáče, kope dozadu a pak pevně dopadá na zem.

Jak udatná a krásná!

Philip se uklonil a řekl: „Mladý pán nedovolí, aby byla mladá paní vyšetřována.“

Starý pan Leach to sledoval s velkým zájmem a ani se neotočil: „Je dobře, že jí Benson důvěřuje. Není třeba před ní v budoucnu nic skrývat.“

Juliana právě docvičila, když jí zazvonil mobilní telefon.

Volal Jermaine.

Juliana nespěchala, aby to zvedla, ale vzala si ručník, aby si otřela pot z tváře, a trochu se napila vody.

Trvalo to tři zazvonění, než Juliana telefon zvedla.

Jakmile hovor přijala, dolehlo k jejím uším Jermainovo zavrčení: „Co jsi dělala, že ti tak dlouho trvalo zvednout telefon? Volal jsem ti včera večer a nebrala jsi to.“

„Myslíš si, že už nejsem tvůj otec, protože jsi vdaná?“

Juliana kráčela k domu: „O co jde?“

Její klidný hlas vyvolal v Jermainovi pocit bezmoci, jako by udeřil do vaty.

Jermaine řekl hlubokým hlasem: „Nezavolala jsi zpátky, abys nám řekla, že jsi v pořádku, a my jsme měli strach. Tvoje matka plakala. Přijeď nás dnes navštívit...“

Juliana nechtěla ty pokrytecké řeči poslouchat. Odpověděla stroze a pak zavěsila.

Vzhlédla a uviděla Bensona stát ve dveřích, jeho oči na ni upřeně hleděly: „Dobré ráno, paní Leachová.“

Juliana podvědomě vysvětlovala: „To byl Jermaine. Řekl mi, ať jdu domů.“