Suzanne ztuhla, pak se na ni podívala se slzami v očích a řekla: „Promiň, Jill. Měla jsem o tom vědět dřív a tátu zastavit.“

V Jermainovi vzplál hněv. Vyštěkl: „Jakmile se o tom Suzanne dozvěděla, prohlásila, že tě k Leachovým nepustí, a požádala Selene, aby šla místo tebe. Chová se k tobě jako k vlastní dceři, a ty jí za to přeješ smrt?“

„A Selene riskovala, že urazí rodinu Leachových, aby ti pomohla utéct, hned ráno zjišťovala, jak se máš, a snažila se k Leachovým provdat místo tebe, zatímco ty ses jí nakonec pokusila přebrat snoubence?“

„Juliano, zbyla v tobě vůbec nějaká lidskost?“

Jermaine zařval a napřáhl ruku, aby Julianu znovu uhodil.

Ale Suzanne ho zadržela: „Nebij Jill. Nechme prostě Selene, ať jde k Leachovým místo ní.“

Selene se také rozplakala: „Jsem ochotná se do rodiny Leachových přivdat místo Jill. Klidně Jill přenechám Jaydena. Tati, nebij ji.“

Jayden cítil jen vztek: „Miluji Selene. Nejsem věc, kterou můžete jen tak někomu darovat.“

„...“

Juliana se založenýma rukama lhostejně sledovala, jak se ti čtyři opodál prudce hádají, jako by sledovala divadelní představení.

Po dlouhé chvíli Juliana promluvila: „Tak ať jde k Leachovým Selene.“

Hádající se čtveřice najednou zmlkla, vzhlédla k Julianě a ztuhla.

Juliana vytáhla mobil: „Hned řeknu Bensonovi, že za mě posíláte náhradnici.“

Dnes ráno si Benson vzal její telefon, aby si do něj uložil své číslo.

Juliana rozklikla adresář a uviděla první číslo uložené pod jménem – A Manžel.

Manžel?

Když to označení uviděla, Juliana zrudla studem.

Byla zasnoubená se Stewartem, ale jeho číslo si jako „manžel“ nikdy neuložila.

Celá rudá to číslo vytáčela.

Juliana si myslela, že tak zaneprázdněný člověk jako Benson nebude moci telefon zvednout, ale hovor byl nečekaně přijat během vteřiny.

„Jill.“

Ten hluboký a chladný hlas zněl jako lahodné ledové víno, které hladí po uších.

Když ten hlas uslyšela, Julianě nevysvětlitelně zahořely uši a neubránila se tichému oslovení: „Bensone.“

Všichni na Julianu vytřeštili oči. Ona mluví s Bensonem?

Selene byla ještě víc v šoku. Bensonův hlas zní tak dobře?

No, slyšela, že většina lidí s podmanivým hlasem vypadá ošklivě.

Benson: „Ano, jsem to já.“

Juliana cítila, jak jí horkost stoupá od konečků uší až do tváří. Řekla: „Selene si tě chce vzít místo mě.“

„...“

Na druhém konci telefonu se rozhostilo ticho.

Ačkoli tu Benson nebyl, všichni ucítili náhlý závan chladu a dolehla na ně neviditelná tíha.

Zejména Juliana měla pocit, že přišla její poslední hodinka.

Jeho hlas byl před chvílí tak něžný, ale to ticho je doslova zmrazilo.

Suzanne si mnula paže, sebrala odvahu a řekla: „Pane Leachi, Jill je naše milovaná holčička a my nechceme obětovat její štěstí ani urazit rodinu Leachových, proto bychom rádi, aby Jill nahradila Selene.“

Přidala se i Selene: „Pane Leachi, moje sestra někoho miluje. Nechci, aby si brala někoho, koho nemiluje, a tak jsem ochotná zaujmout její místo.“

Juliana hleděla na tu pokryteckou matku s dcerou, jako by sledovala divadlo.

Opravdu jim bylo Juliany líto a opravdu ji chtěly nahradit?

Kdepak, snažily se jen vylepšit si vlastní obraz, očernit Julianu před Bensonem, znechutit mu ji, aby to měla v rodině Leachových těžké, a možná dokonce aby ji ten šílenec Benson zabil!

To byly jejich skutečné úmysly – chtěly vraždit cizí rukou!

Vtom dosud mlčící Benson promluvil: „Juliano, ty s tou výměnou souhlasíš?“