Rodina Stewartových – to jméno znal každý. Byli vrcholem moci, topili se v bohatství a pro kohokoli jiného byli zcela nedosažitelní.

Svatební dary, které poslali, nebyly jen štědré – byly ohromující. I bez počítání bylo zřejmé, že mají hodnotu miliard.

Pro rodinu jako Bennettovi? Spojení se Stewartovými nebylo nic menšího než zázrak. Nebyli ani ve stejném vesmíru. Ale osud jim podal zlatou vstupenku.

William Bennett a Evander Stewart kdysi bojovali bok po boku v bitvách na život a na smrt. Někde po cestě zpečetili slib: manželský pakt mezi jejich budoucími dětmi.

Původně měli Bennettovi v plánu provdat Sophii. Byl to dostatečně přímočarý plán, dokud neudeřily špatné zprávy. Muž, kterého si měla vzít, byl na prahu smrti a šuškalo se, že mu nezbývá mnoho času.

V žádném případě nehodlali poslat Sophii do manželství, které by z ní udělalo vdovu dřív, než vůbec začne. Naštěstí – nebo naneštěstí – před sedmi měsíci Bennettovi našli svou dlouho ztracenou biologickou dceru, Odalys Stoneovou.

A rázem měli dokonalé řešení: poslat místo ní Odalys. Zajistila by spojení Bennettových se Stewartovými, vdova nevdova. Sophie by byla z obliga a rodina by z toho stále vyšla vítězně. Byla to výhra pro všechny – alespoň pro všechny kromě Odalys.

„Co tady dělám?“ řekla Odalys klidným hlasem, ale s ostrým podtónem, když se rozhlédla kolem. Zvedla obočí a její úšklebek se rozšířil. „No, očividně jsem si přišla vyzvednout to, co je moje.“

Neobtěžovala se skrývat pobavení v očích. Sledovat, jak Bennettovi soptí, zatímco bodyguardi rodiny Stewartových se tyčí opodál, bylo příliš uspokojivé.

„Copak? Měli jste v plánu si to všechno nechat pro sebe?“ Její hlas nabral posměšně zvědavý tón, odkapávala z něj falešná nevinnost. „Ach, počkat – už to chápu. Snažíte se mě oškubat, protože si myslíte, že jsem jen náhradní nevěsta, že?“

Její slova dopadla jako granát. Bodyguardi okamžitě přerušili práci a ostrýma očima se zaměřili na Bennettovi s nevyřčeným podezřením.

Hannahina tvář zbledla, její silně nalíčené rysy se zkroutily stěží potlačovaným vztekem. Procedila skrz zaťaté zuby: „Když ti to Stewartovi dali, tak fajn. Vem si to. Je to tvoje.“

„To si piš, že je to moje.“ Odalys naklonila hlavu, úšklebek stále pevně na svém místě. „Jdeme, chlapi. Všechno to naložte.“

Bodyguardi si to nenechali říct dvakrát. Začali znovu nakládat krabice s dary do čekajících náklaďáků.

Jeden z nich si pod nosem odříkával inventář. „Tři krabice, v každé tři miliony dolarů. Dvě krabice zlatých a diamantových šperků, celkem 200 kusů. Jedna malá krabice obsahující šest listin vlastnictví k vilám v Crystal Cove. Jedna malá krabice s klíči od 11 luxusních aut.“

Sophiiny pěsti se podél boků sevřely, nehty se jí zaryly do dlaní tak silně, že téměř tekla krev.

Ty dary měly být její. Jistě, nechtěla se přivdat do rodiny Stewartových, ale nikdy neřekla, že nechce tu kořist. A teď si myslela, že Odalys odchází se vším. Do posledního kousku.

Hruď se jí stáhla vztekem, dech se jí zrychlil a zostřil. 'Proč? Proč si ona může vzít to, co by mělo být moje?'

„Odalys Stoneová, nemáš žádnou hanbu?“ vyštěkla Hannah a vykročila vpřed s třesoucí se rukou namířenou na ni. Hlas se jí lámal úsilím udržet hněv na uzdě. „Nebojíš se, že se ti lidé budou smát? Vzít si tohle všechno – to je nechutné.“

„Smát? Mně?“ Odalys se otočila, výraz chladný, hlas klidný a posměšný. „Za co? Že si beru, co mi dal můj manžel? Ne, paní Bennettová, lidé se nebudou smát. Budou kurevsky žárlit.“

Rty se jí zkroutily do chladného úsměvu, v očích se jí zalesklo cosi nebezpečného. „Nebo jsi to ty, kdo žárlí?“

Její pohled přejel po místnosti a zastavil se na každé známé tváři. K svému překvapení necítila hněv, o kterém si myslela, že přijde. Bennettovi si její hněv nezasloužili.

Místo toho cítila strašidelný klid. Už tu byla, v jiné časové linii. Tentokrát tu nebyla, aby někoho potěšila. Tentokrát tu byla, aby zpřetrhala vazby, spálila mosty a vzala si, co bylo její.

„Ty dary patří mně, protože si mě Stewartovi berou. Máš s tím problém?“ Její hlas byl tichý, ale nesl neomylné ostří. Každé slovo dopadlo jako facka.

Očima skenovala místnost, až nakonec spočinula na Sophii. Pomalu, uvážlivě k ní vykročila.

Sophia ztuhla, oči jí nervózně těkaly do stran, když o krok klopýtla dozadu. Její pohled sklouzl ke krabicím s dary, v očích plných slz vířila žárlivost a frustrace.

Nikdy nechtěla, aby se tohle stalo. Jistě, souhlasila, aby Odalys zaujala její místo v manželství, ale nesouhlasila, že jí dá všechno. A teď Odalys odcházela se vším. Při té myšlence se jí zvedal žaludek vztekem a ponížením.

„Odalys, jak jsi to mohla udělat?“ Sophiin hlas zakolísal, třásl se falešnou sladkostí, když si kousala ret a slzy jí stékaly po tváři. „Rozrušuješ mámu. Když si všechno vezmeš, co si Stewartovi pomyslí o naší rodině?“

Odalys Stoneová se chladně zasmála, rukou sevřela bradu Sophie Bennettové právě takovou silou, aby sebou druhá žena trhla. Naklonila se k ní a ztišila hlas, tón odkapával jedem. „A kdo si sakra myslíš, že jsi ty? Nikdo, pěstounské děcko, a máš tu drzost se do mě navážet?“

Rty se jí zkroutily do úšklebku, pohled ostrý a výsměšný. „Co si o tobě myslí Stewartovi? To je tvůj problém, ne můj.“ S úšklebkem dodala: „Žárlíš, co? Ubohá malá mrcho.“

Sophia ztuhla, oči vytřeštěné nevírou. Urážka dopadla jako facka a na okamžik ji ani nedokázala zpracovat. Chtěla se ohradit, ale s lidmi od Stewartových v zádech se kousla do jazyka.

Zmohla se jen na to, aby frustrovaně dupla nohou, hruď se jí dmula, jak bojovala o zachování klidu.

„Odalys Stoneová, co máš kurva za problém?“ vyštěkl Atlas, když se vyřítil vpřed s temným výrazem. Ochranně si Sophii stáhl za sebe a zíral na Odalys, jako by ji chtěl přelomit vejpůl.

Odalys zvedla obočí a její úšklebek se prohloubil. Beze slova se otočila na podpatku a zamířila ke dveřím. Když k nim došla, vytáhla z kapsy klíč a hodila ho na podlahu. Místností se rozlehlo ostré cinknutí.

Zastavila se ve dveřích, přes rameno vrhla chladný pohled a hlasem odkapávajícím výsměchem prohodila: „A co s tím hodláš dělat? Nebo ještě lépe, možná by se měla vdávat ona, ne?“

V místnosti se rozhostilo ohromené ticho, když odkráčela, culík se jí pohupoval v rytmu jejích sebevědomých kroků. Bennettovi tam mohli jen stát a soptit, zatímco bodyguardi Stewartových bezstarostně pokračovali v odnášení extravagantních zásnubních darů.

Hannah se zapotácela, tvář bledou, když sledovala, jak mizí miliony – miliardy – dolarů v darech.

Instinkty na ni křičely, aby něco udělala, aby je zastavila, ale než mohla jednat, Sophia ji v panice chytila za zápěstí.

„Mami, ne! Jen se tě snaží naštvat!“ Sophiin hlas přeskočil, slova protkaná panikou. „Až se uklidní, všechno to přinese zpátky. Jen dělá scény – nic víc.“

Ale i když to říkala, v Sophiiných očích zaplály pochybnosti.

Pravdou bylo, že všichni v Crownridge znali situaci u Stewartových. Jejich patriarcha byl už na prahu smrti a nemocnice v podstatě vydala odpočet jeho posledních chvil.

Před lety si byli Stewartovi a Bennettovi blízcí a sňatek měl jejich pouto posílit. Ale teď Stewartovi se svatbou spěchali, aby umírajícímu muži přinesli alespoň zdání štěstí.

Nebude ani žádný obřad. Dnes poslali svatební dary s plánem nevěstu okamžitě odvézt.

Bennettovi, neochotní provdat Sophii do tak ponuré situace, do té role místo ní strčili Odalys. Koneckonců, našli ji teprve nedávno po letech, kdy byla nezvěstná, a neměla k rodině žádné skutečné pouto.

Plán byl jednoduchý: poslat ji pryč, nechat ji, ať se s tím svinčíkem vypořádá, a jakmile patriarcha rodu Stewartů zemře, přivést ji zpátky. V jejich myslích to bylo dokonalé řešení.

Henry si odfrkl, tón plný opovržení. „Vážně si myslí, že jí tohle projde? Tohle se stane, když někoho necháte si myslet, že je nám roven. Je na čase jí připomenout, kam patří.“

Caspian se líně opřel o zeď, rty se mu zkroutily do krutého úsměvu. „Klídek. Dopřej jí její malou chvilku. Jakmile ženich natáhne brka, přitáhneme ji sem zpátky a dáme jí lekci, na kterou nezapomene. Uvidíme, jestli si i pak bude myslet, jaké je to hovno.“

Ale jak sledovali Odalys nastupovat do čekajícího auta, aniž by se byť jen ohlédla, nádvořím se prohnal studený vítr a všem přejel mráz po zádech.

Atmosféra se změnila, vzduch ztěžkl a znepokojivě se ztišil. Poprvé se nad Bennettovými usadila nevysvětlitelná tíseň.

Na zadním sedadle auta seděla Odalys tiše, pohled upřený do zpětného zrcátka. Sídlo Bennettových se v dálce zmenšovalo, zahalené vířícími mraky, které jako by kolem něj ztemňovaly oblohu.

Dům vypadal prokletě, jako by ho pohlcovala jeho vlastní chamtivost a zášť.

Z úst jí unikl tichý, hořký smích, když se opřela do sedadla a zavřela oči. Mysl jí zaplavily vzpomínky z minulého života – vzpomínky, které pálily jako otevřené rány.

Stále cítila to ponížení, tu zradu. Lidé, kterým kdysi věřila – její vlastní rodina – ji svlékli donaha, doslova i obrazně.

Nahráli si ji, použili záznam k jejímu vydírání a donutili ji zaujmout Sophiino místo. Vše pro svůj vlastní sobecký zisk, vše pro zajištění své pozice u Stewartových.