**Závist**

Krev mi stříkne na tvář ve chvíli, kdy do vlhké trávy dopadne další hlava toulavého vlka. Teplo, které na kůži zanechává, je tichou milostí v chladném nočním vzduchu. Stahuji meč a rychle se otáčím na patě dřív, než mi další útočící vlk stihne zaseknout zuby do ramene. Můj meč hladce projede z jedné strany jeho čelisti dolů po celé délce jeho tmavě šedé, zplstnatělé srsti. Hlasitě zakňučí, než se rozmáchne přes rameno a vezmu si i jeho hlavu. Kolem mě leží sedm mrtvých těl toulavých, jejichž krev smáčí trávu. Zaslechnu dupot a zaujmu další postoj, připravena k útoku, ale vlk se v půli kroku změní a zamíří ke mně.

„Klídek, malá bojovnice, to jsem jen já,“ řekne Julian, jeden z hlídkujících strážců smečky, a blíží se se zdviženýma rukama. „Tentokrát jsi jim dala vážně co proto,“ dodá a prohlíží si mé dílo.

„Jo, díky za pomoc a tak,“ zavrčím, na což se jen zasměje a pocuchá mi vlasy. „Mou pomoc jsi nepotřebovala. Navíc mám pocit, že tohle bude tvůj rok.“

Myslí tím můj rok, kdy oslavím osmnáctiny a získám svou vlčici. Jelikož mě jako miminko nechali na hranici smečky, nikdo neví, kdy mám narozeniny, a tudíž ani kdy se ve mně probudí vlk. Statut sirotka také znamenal, že jsem postradatelná. Vychovali mě bojovníci smečky. Když jsem byla malá, brali mě na hlídky, aby mě mohli nakrmit a dohlédnout na mě. Občas mě vzali domů ke svým družkám, ale většinu času jsem vyrůstala v přední linii na hranicích naší smečky. Když usoudili, že je mi kolem dvanácti a měla jsem za sebou první zabití, alfa Ruben mi začal dávat plat a zařadil mě na vlastní hlídkové směny, které se daly skloubit se školou. Nikdy jsem neměla moc věcí, za které bych musela utrácet peníze, protože bydlím v domě smečky se všemi ostatními členy, kteří ještě nemají vlastní domov. Což znamená i jídlo zdarma. Jediné, co se od vás očekává, je, že po sobě uklidíte a občas vezmete směnu v kuchyni. Já prostě beru skoro každou směnu u večeří, kterou můžu. Dobře mi to zapadá do rozvrhu. Vstávám brzy na ranní hlídku, pak jdu do školy, odpolední hlídka, rovnou na směnu u večeří a pak do postele, jen abych to všechno zopakovala nanovo.

Díky toulavým jsem teď přišla pozdě na směnu u večeří, ale jsem si jistá, že Jenny, jedna z omeg, která u večeří pracuje, mě hravě zastoupí.

„Můžu se jen modlit, aby to byl můj rok, Juls.“

„Neboj se, kotě, i bez vlka ses vždycky držela líp než ti, co ho mají.“

Povzdechnu si a táhnu jedno z těl toulavých k hranici, kde je na této straně pálíme.

„Jo, já vím, ale... já nevím. Bylo by prostě skvělé cítit s někým pouto.“

Juls pustí tělo, které táhne, zkříží ruce na prsou a zamračí se na mě. „Máš pouto s námi, s námi všemi. Vždycky budeme tvoje rodina, kotě.“

Oči se mu zamlží, což je neklamné znamení, že se s někým myšlenkově spojuje, a já trpělivě čekám, až skončí.

„Alfa s tebou chce mluvit. Říkal, ať si neděláš starosti s tou směnou u večeře, Jenny to má pod kontrolou.“

„Zvládneš to tady?“ pokynu k tělům.

„Víš, že jo, běž.“ Odežene mě.

Asi o deset minut později stojím před kanceláří alfy a snažím se setřít si krev z obličeje, ale myslím, že ji jen rozmazávám.

„Dále, Envy.“ Jeho hlas zazní přes silné dřevěné dveře.

„Alfo Marcusi,“ pozdravím s úklonou.

„Julian říkal, že jsi narazila na další útok toulavých.“ Pokyne k pohodlnému křeslu naproti svému stolu. Vytasím dva dlouhé meče ze zad a položím je na stůl, než se posadím. Dám si záležet, abych se usadila jen na krajíček sedadla. Jsem si jistá, že Luna Grace by byla naštvaná, kdybych jí zašpinila luxusní nábytek krví.

„Bylo jich sedm,“ řeknu bez emocí.

„Vedla sis dobře.“

„Děkuji, Alfo.“

„Alfa Charles ze smečky Rudého měsíce za hranicemi slyšel o tvých schopnostech. Chtěl by, abych ti předložil nabídku. Dobře placenou nabídku.“

„Ach?“

„Hmmm, je to docela pocta, abych byl upřímný. Jeho dcera Aleisha je zhruba v tvém věku. Její druh je budoucí beta smečky; proto bude beta samicí, až přijde čas, a on by chtěl, aby byla náležitě vycvičena.“

„Ona nebyla vycvičena?“

„Byla, ale zřejmě ne na úroveň, se kterou by byl spokojený. Chtěl by, abys trénovala s ní. Stáhnu tě z odpoledních hlídek a místo toho budeš po škole jezdit do Rudého měsíce trénovat s ní, alespoň dvě hodiny každé odpoledne. Vyhovovalo by ti to?“

„Ano, Alfo, to by byla opravdu pocta.“

„Výborně, dám Alfovi Charlesovi vědět, že tam zítra budeš. Běž se setkat s Betou Felixem v garáži; má pro tebe překvapení.“

Odcházím z kanceláře se zvláštním pocitem. Vím, že jsem dobrá bojovnice, trénuji už od doby, kdy jsem ještě ani neuměla chodit, ale být za to uznávána? No, dělá mi to vnitřně dobře. Možná takhle to vypadá, když vás chválí rodiče. Betu Felixe najdu před garáží, prakticky nadskakuje nadšením. Je asi to nejbližší, co mám k rodiči, koneckonců je to on, kdo mě našel a přesvědčil Alfu Marcuse, aby dovolil bojovníkům si mě nechat a vychovat mě.

„Ahoj, malá bojovnice!“

„Beto Felixi. Čemu vděčím za to potěšení?“

„Víš o té motorce, na které jsme pracovali?“ zazubí se a otevře spojovací dveře z domu smečky do garáže. „No, dokončil jsem ji.“

Tam, v celé své kráse, stojí ten projekt, se kterým jsme se s Felixem piplali už přes rok. Kupovali jsme díl po dílu a stavěli ji od základu, naši vlastní, na míru vyrobenou CBR1000. Černá jako noc, elegantní jako liška, rychlá jako zatracený dostihový kůň na drogách. „Páni. Je nádherná...“ Přejedu rukou po jejím lesklém zevnějšku. Tohle je třetí, kterou jsme spolu postavili. Felix mě učil vrtat se v jeho motorkách už od malička a nakonec jsme začali stavět naše vlastní. První byla CBR600, na které mě naučil jezdit, pak tisícovka, limetkově zelená a sexy jako peklo, kterou si Felix nechal pro sebe.

„Tuhel sis zasloužila.“ Zazubí se a hodí mi klíče.

„To si snad děláš prdel, vážně?“

„Vážně, vážně. Běž si pro věci a utři si obličej. Jedeme tuhle krásku projet!“

**Toto dílo, Bohyně podsvětí od Sheridan Hartin, je výhradním duševním vlastnictvím legálně smluveným s NovelSnack. Jakákoliv reprodukce, distribuce nebo nahrávání mimo NovelFlow, AnyStories, NovelaGo a Readink je neautorizované a představuje porušení autorských práv.**