Felix a já se řítíme po silnicích mimo území naší smečky. Jeho limetkově zelená motorka v temnotě noci září, zatímco moje elegantní černá dokonale splývá s okolím. Nechal nám do helem nainstalovat mikrofony, což pro vlky obvykle není nutné, ale v tom je právě ten háček – já ještě svého vlka neměla a on mě naučil jezdit dávno předtím, než to bylo legální, samozřejmě jen v okolí smečky.

„Tady zahni doleva, ukážu ti, kam máš zítra jet.“ Následuji ho a s lehkostí kličkujeme silnicemi. Trvá to jen dvacet minut, než se ocitneme před přední bránou smečky Rudého měsíce.

„Zítra budeš mít povolený vstup. Jeď touhle cestou rovnou přes město, jejich dům smečky nemůžeš minout, je obrovský.“

„Cože, větší než náš?“

„Mnohem větší. Alfa Charles má kromě dcery ještě čtyři syny.“

„Čtyři? To zní trochu přehnaně. Který z nich bude budoucí alfa?“

„Všichni, jsou to čtyřčata.“

S Felixem jezdíme ještě asi hodinu, než se pozdě v noci vrátíme zpátky. Dá mi dobrý přehled o Rudém měsíci a jejich nechvalně známých playboyích, budoucích alfách. Je to smutné, vážně. Já jsem byla vždycky neoblomná v tom, že počkám na svého druha. Ne všichni vlci jsou ale stejní. Jen doufám, že můj druh bude mít stejné morální zásady jako já.

Další ráno se probouzím brzy. Můj malý, ale dostačující pokoj v domě smečky je uklidňující místo, ale udržuji ho bez jakýchkoli osobních věcí. Ráda se vyspím a vypadnu. Sedět příliš dlouho na místě mi nikdy nedělalo dobře. Slunce vyjde asi za hodinu. To, že vstávám takhle brzy, mi dává dost času na to, abych si cestou na tréninková hřiště dala malou snídani. Dám si hodinu intenzivního tréninku pod rouškou tmy, než půjdu na svou hlídkovou směnu. Užívám si ten čas, kdy se nikdo nedívá. Nikdo, kdo by se mi posmíval. Ačkoli se spousta těch tyranů v posledních letech stáhla, jak roste počet mých zabití, pořád to spoustu lidí ze školy úplně nezastaví. Ti s rodinami, postavením, bohatstvím, ti, co mají hlavy zastrčené příliš hluboko ve vlastních zadcích. Prostě se jim snažím vyhýbat a nevyčnívat. Už skoro končím své poslední kolo na vydýchání, když se ven přiloudá ten největší kretén ze všech, jako by mu to tam patřilo. Hádám, že tak trochu patří, vzhledem k tomu, že je to budoucí alfa a tak.

„No ne, podívejme, kdo tu je.“ Zion mi hrubě vstoupí do cesty, kterou běžím. Pokusím se mu vyhnout, ale protože už má svého vlka, je mnohem rychlejší než já. Na poslední chvíli vykopne nohu a já zakopnu, dopadnu na ruce a kolena s hnusným žuchnutím.

„Měla by ses fakt dívat na cestu.“ Uchechtne se nade mnou.

„Jo, díky za radu,“ procedím skrz zuby a ten bastard má tu drzost se ušklíbnout. Natáhne ruku, jako by mi chtěl pomoct vstát, ale já ji prostě ignoruji.

„Nezabilo by tě být trochu vděčná. Vzhledem k tomu, že tě moje rodina nechala zůstat na našem území a tak.“

Vždycky se mnou měl problém. Říká, že jsem prakticky toulavá, nad kterou se jeho rodina slitovala. Jako bych mohla za to, že mě jako miminko odložili na hranicích. Opráším si ruce a zašklebím se na svá sedřená a krvácející kolena. Zkontroluji hodinky a všimnu si, že do mé směny zbývá asi patnáct minut; ne že by se strážní zlobili, kdybych to převzala dřív. Začnu odcházet, ale Zion vystřelí rukou a chytne mě za paži, tvrdě. Jo, z toho bude později modřina. „Hej, měla bys to spravit, než někam půjdeš. Dovol mi pomoct.“

„Ztrať se, Zione.“ Cuknu paží zpátky. Něco zamumlá, ale neobtěžuju se ho poslouchat, sáhnu po tašce a začnu si přes šortky natahovat legíny. Připnu si pouzdra na stehna, pas a záda, a jakmile jsem si jistá, že jsou mé zbraně přesně tam, kde je potřebuji mít, vyrazím na hlídku.

Dnes ráno se na hlídce nestalo nic zajímavého. Jen mi to dalo šanci oběhnout párkrát hranice na uklidnění, které jsem před školou potřebovala. Škola byla vždycky zkurvená noční můra. Je nemožné ignorovat tam všechny, ale dělám, co můžu; naučila jsem se rozvrhy všech těch blbečků do puntíku, abych se vyhnula jejich trasám na chodbách. Naštěstí jsem chodila do pokročilých tříd, takže uvnitř učebny jsem neměla problém se jim vyhnout. Jsem v předposledním ročníku, ale technicky vzato budu letos maturovat, protože jsem ve studiu tak napřed. Alfa Marcus řekl, že je na mně, co budu chtít po tomto roce dělat. Můžu pokračovat se svými ‚přáteli‘ nebo můžu skončit. Nikdy si nevšímal toho, jak se ke mně velká část smečky chová, ale nemám mu to za zlé; má na starosti větší věci. Snažím se dostat tak dopředu, abych musela dělat jen půl roku a pak odejít. Už jsem se hlásila na medicínu, samozřejmě online kurzy, a naše lékařka smečky, Sharlene, řekla, že u ní můžu klidně dělat praxi v terénu. Mám našetřeno víc než dost, takže i když nedostanu stipendium, jdu do toho.

Otevřu skříňku, abych si vzala věci na první hodinu, a přesně na povel dorazí ke svým skříňkám vedle té mé Cindy a její hlouček hus. Jedno setkání, kterému se zřejmě nikdy nevyhnu.

„Bože můj, ona smrdí!“

„To musí být tím, že je sirotek.“

„Máš pravdu, nikdo ji nikdy nenaučil se sprchovat, ach, jak smutné.“

Protočím oči, prásknu dvířky skříňky a prorazím si cestu jejich skupinkou.

„Panebože, fuj! Cindy má sirotčí bacily!“

Přísahám, že je jim pořád pět let. Ale zřejmě mít odbarvené blond vlasy a umělá prsa vás kvalifikuje k tomu být příští Lunou, a s tím i velké ego a ztráta mozkových buněk.

**Toto dílo, Bohyně podsvětí od Sheridan Hartin, je výhradním duševním vlastnictvím legálně smluveným s NovelSnack. Jakákoliv reprodukce, distribuce nebo nahrávání mimo NovelFlow, AnyStories, NovelaGo a Readink je neautorizované a představuje porušení autorských práv.**