Kráčíme zpátky k sídlu smečky; ulice jsou tiché a spoře osvětlené. Tělo mi brní z pocitu, že držím Noaha za ruku, a žaludek mi dělá kotrmelce. Špatně jsem ho odhadla; je to ten nejsladší muž s tím největším srdcem. Kluci se museli myslí propojit, protože když se blížíme, všichni na nás čekají na konci příjezdové cesty.

„Ahoj, maličká, copak to tam máš?“ Xavier mě políbí na čelo a snaží se nakoukno