Máma se odtáhne první, i když ne daleko. Její ruce zůstávají na mých ramenou, jako by se ukotvovala důkazem mé existence – pevnou, dýchající, živou.

„Mám tolik otázek,“ řekne a znovu mě palcem pohladí po lícní kosti. „Ale... nemusíš na žádnou z nich odpovídat hned.“

„Odpovím,“ řeknu tiše. „Ale nejdřív jsou tu lidé, se kterými se musíš setkat.“

Ohlédnu se přes rameno a dveře za mnou se téměř součas