Byl jsem stále v mámině náruči, když zadní dveře zavrzaly. Táta vešel ze dvora, boty od bláta, rukávy vyhrnuté, ulpíval na něm pach kouře a borovice. Jednou se na mě podíval a zazubil se tím hlubokým, dunivým druhem úšklebku, který ze mě vždycky dokázal vytáhnout úsměv, ať už jsem se cítil sebetíživěji.

„No, podívejme, koho stíny přivlekly domů,“ řekl a pevně mě poplácal po zádech. „Co tu děláš, s