o protější zeď, v rukou dvě piva a na tváři vševědoucí úšklebek.

Jedno mi podal. „No tak, brácho,“ řekl. „Je na čase, abychom se trochu odvázali.“

ZamrkalSvětlo na chodbě bylo tlumené, tak akorát, aby vše vykreslilo v té měkké zlatavé záři, díky níž to tu působilo víc jako domov než kdekoli jinde. A tam stál Elias, opíral se jsem a pak jsem se uchechtl, když jsem si láhev bral. „Snažíš se mě hned