Zářivky nad hlavou bzučí, ostré a chladné jako všechno ostatní na tomhle místě. Zrcadla lemující stěny zachycují každou chybu, každý záblesk pochybností, každý krok, který dopadne byť jen o půl vteřiny pozdě. Už se potím, zátylek mám vlhký, dlaně uvnitř růžového saténu mých špiček lepkavé.

Vrhnu se do jeté a dopadnu špatně.

Ne katastrofálně. Ale stačí to.

„Znova,“ řekne Madame Loretto a její hlas je ostrý jako klepnutí její hůlky o podlahu.

S trhnutím se vracím do pozice. Srdce mi už teď buší příliš rychle. Cítím, jak se ke mně stáčejí všechny páry očí v místnosti – nenápadné pohledy, koutkem úst naznačené úšklebky, ten výraz, kterým se díváte, když někdo jiný krvácí a vy jste prostě rádi, že to nejste vy.

Pohnu se znovu.

A znovu chybuji.

Ne o moc. Zaškobrtnutí při dopadu. Zlomek doby za hudbou. Chyba, kterou by nikdo neviděl – kromě Madame Loretto.

Klavír utichne s ostrým, neladným zvukem, jak se Madame otočí na podpatku.

„Penelope Valeová.“ Její tón je vyčerpaný. „Jste tu nová?“

Srazím paty k sobě, bradu vzhůru, ramena srovnaná. „Ne, Madame.“

„Jste zraněná?“

„Ne, Madame.“

„Tak to musíte být líná.“ Mlaskne jazykem. „To je zklamání.“

Ticho se protahuje. V uších mi zvoní úsilím udržet dech tichý.

„Učím vás tři roky,“ říká a pomalu přechází před zrcadly, její odraz se za ní táhne jako duch. „Tři roky. Kolik vám bylo, šestnáct, když jste sem přišla? A teď je vám devatenáct, stále jste tady, stále máte štěstí, že jste v tomhle studiu. Jste nejmladší dívka v téhle třídě o celé čtyři roky. Chápete, jak je to vzácné? Jaké máte štěstí, že v téhle místnosti vůbec tančíte?“

„Ano, Madame.“

„Tak proč tím plýtváte?“ Její hlas se zvedá, ne na hlasitosti, ale na ostrosti. „Tančíte od dvou let. Sedmnáct let tréninku a pořád dopadáte, jako byste nerozuměla gravitaci. Zkoušky na Jarní gala jsou příští týden a vy tančíte, jako byste už prohrála.“

Hrdlo mám stažené. Páteř mám pocit, že praskne z toho, jak křečovitě se držím vzpřímená.

„Chcete to sólo?“ zeptá se. „Tak se chovejte jako někdo, kdo si ho zaslouží. Jinak ho dám někomu s polovičním talentem a dvojnásobnou disciplínou.“

Dlouhé ticho. Otočí se ke klavíristovi.

„Pět minut pauza. Všichni. Penelope, sednout.“

Klesnu k podlaze a dlaně přitisknu na chladný baletizol, abych skryla, jak se třesou.

Mila je u mě o vteřinu později, kolena přitažená k hrudi, hlas tichý. „Tak jo, co to bylo?“

Nedívám se na ni. Jen zírám přímo před sebe do zrcadla, kde můj obličej vypadá příliš bledý a příliš napjatý.

„Tohle ty nekazíš,“ říká. „Nikdy. Loni na podzim jsi to na té přespávačce doslova zatančila ze spaní. Co se děje?“

Vydechnu. Pomalu. Kontrolovaně. „Ty mě zapomněl po škole vyzvednout.“

Zamrká. „Tyler?“

Kývnu. „Čekala jsem asi dvacet minut, ale pomáhal nějaké holce s učením a zapomněl. Musela jsem běžet šest bloků a převlékat se na chodbě, jen abych tu byla včas.“

Milina ústa se zkřiví. „To je, co, počtvrté?“

„Popáté.“

Neřekne rozejdi se s ním, ale má to napsané po celém obličeji.

„Říkal, že ho to mrzí,“ dodám, i když vlastně nevím proč. „Prostě mu to... vypadlo.“

„Vypadlo?“ zopakuje Mila. „Během tvého zkušebního týdne na Gala?“

Zavrtím hlavou a přitáhnu si kolena k hrudi. „To je jedno. Jsem prostě rozhozená. Spravím to.“

Chvíli nic neříká, pak do mě drcne ramenem. „To bys měla. Amanda už si v duchu nacvičuje děkovnou řeč.“

Zasténám a zasměju se pod fousy.

Ale tíha na hrudi nemizí.

Když Madame Loretto vstoupí zpátky do studia, ani se na mě nepodívá. Jen řekne: „Od začátku.“

Postavím se.

Znovu se otočím čelem k zrcadlu a na okamžik jen dýchám. Dívám se na sebe – tvrdé linie lícních kostí, napětí v čelisti, sval cukající pod bledou látkou trikotu.

Znám tenhle tanec. Žila jsem v něm.

Tohle je moje.

Hudba začíná.

Pohnu se.

Všechno zmizí – třída, bolest v zádech, palčivost slov Madame. Nohy se čistě propínají, paže krájejí vzduch jako vodu. Páteř mám dlouhou, střed těla uzamčený, prsty měkké a živé. Cítím tok hudby v každém kousku svého těla.

Otočka. Dopad. Prodýchat.

Jeté. Pirouette. Relevé.

Perfektní.

Moje stín se v zrcadle natahuje vedle mě, přesný a ostrý, ale nedívám se na něj. Jsem v pohybu. Nedoufám, že je to správně – vím, že je. Každá doba. Každé mávnutí zápěstí. Moje tvář zůstává klidná, nečitelná. Ale uvnitř hořím.

Závěrečný pohyb mě vmete do středu, pomalý, rozvážný pokles z arabesque do poslední pozice. Zastavím se, vyvážená. Vyrovnaná. Bez tíže.

Vydechnu.

A pak... ticho.

Madame Loretto stojí na kraji místnosti, nečitelná.

Čekám na něco – kritiku, opravu, nebo jen další ticho.

Místo toho jednou, krátce, stroze kývne.

To je všechno.

Žádný potlesk. Žádný kompliment. Ale cítím to jako hrom.

Hruď mi rozkvete horkem a tvář mi rozčísne úšklebek, dřív než ho stihnu zastavit.

To kývnutí znamená, že jsem to dokázala. To kývnutí znamená, že to stačilo.

Znovu si sednu, tentokrát pomaleji, adrenalin mi stále pulzuje v končetinách.

Mila se na mě zazubí. „Ty kráso. To bylo děsivě dobrý.“

„Jo?“ řeknu a předstírám, že piju vodu, i když se mi ruce trochu třesou.

„Vypadala jsi jako úplně jiný člověk. Jako... někdo z filmu. Rozbila jsi to.“

Usměju se víc. „Já vím.“

Není to arogance. Není to ani úleva.

Je to něco tiššího.

Něco zaslouženého.

Na pár vteřin nemyslím na Tylera, ani na to, že je mi devatenáct, ani na to, jak rychle jsem musela běžet, abych se sem dostala. Myslím jen na ten poslední tón hudby a na to, jak jsem se do něj trefila s celým tělem, které stále ještě brní.

Nepotřebuju chválu.

Nepotřebuju potlesk.

Potřebuju jen tanec.