První nádech před studiem vždycky chutná jako malý kousek svobody. Vzduch je teplejší než za celé měsíce, ostrost zimy konečně mizí v něčem, co voní hlínou a ranou trávou. Za chůze zakroužím rameny a syknu, když v tom pravém lupne. Příliš mnoho hodin pod pohledem Madame Loretto.

Mila se zařadí vedle mě a utáhne si mikinu kolem pasu. „Nevím jak ty,“ řekne, „ale já se cítím, jako by mě srazil náklaďák naložený baletními špičkami.“

Odfrknu si smíchy. „Ty a já obě.“

„Moje stehna aktivně plánují útěk.“

„Moje duše opustila tělo už ve druhém kole adagií.“

Mila zasténá. „Jsem ráda, že se nepokouším o Jarní gala. Muselo by mi na tom skutečně záležet.“

Ohlédnu se po ní. „Stejně to nechápu. Měla bys to zkusit.“

Věnuje mi pohled – suchý, nevzrušený. „Viděla jsi mě dneska? Málem jsem sebou švihla už u tyče. A to jsem se ani nehýbala.“

„Nebyla jsi tak špatná.“

„Byla. To je v pohodě. Uzavřela jsem mír s tím, že jsem průměrná.“

Trochu zpomalím a upravím si popruh tašky. „Nejsi průměrná. Jsi spolehlivá. Jen na sebe netlačíš.“

„Já vím,“ řekne, aniž by se urazila. „Proto to funguje. Žádný tlak, žádná zhroucení.“

Znovu si promnu rameno a nechám mezi námi na vteřinu usadit ticho.

Mila na mě pohlédne. „Zato ty. I když jsi to předtím kazila? Pořád jsi byla lepší než my ostatní.“

Zavrtím hlavou. „To je velkorysé.“

„Není. Ty se prostě – hýbeš jinak. Díky tobě ta podlaha vypadá, že ti patří.“

Nevím, co na to říct. Komplimenty vždycky dopadají zvláštně. Příliš měkce. Jako bych nevěděla, co s nimi dělat, jakmile je mám v rukou.

Pokrčím rameny. „Madame si to nemyslela.“

„Ke konci už ano.“

„Teprve poté, co mě emočně rozebrala před celou místností.“

Mila zamyšleně nakloní hlavu. „Je drsná. Ale dělá to jen lidem, o kterých si myslí, že mají skutečně šanci.“

Pohlédnu na oblohu. Má ten bledý odstín pozdně odpolední modři, na okrajích stále chladný. Chodníky jsou flekaté od roztátého sněhu a nerovnoměrného slunečního svitu, ale voní to, jako by si jaro razilo cestu dovnitř. Všechno je to pořád ošklivé – ale měkčí. Lehčí.

Zastavíme u obrubníku. Na semaforu bliká červená.

„Dneska jsem byla mimo,“ řeknu tiše. „Cítila jsem to.“

„Kvůli Tylerovi?“

Odmlčím se. „Jo.“

„Chceš o tom mluvit?“

„Zapomněl mě vyzvednout. Zase. Po škole.“

Vydechne, dlouze a pomalu. „Omluvil se?“

„Říkal, že někomu pomáhal s učením.“

Mila zvedne obočí, ale neřekne nic.

„Není to tak, že bych čekala, že překope svůj život,“ dodám, i když jí nic nedlužím.

„Ne,“ řekne. „Ale možná by bylo fajn, kdyby si vzpomněl na ten tvůj.“

Přejdeme ulici. Nedívám se na ni.

„Myslí to dobře,“ řeknu po chvíli. „Je jen... roztržitý.“

„Není s tebou v místnosti, když krvácíš do bot, Pen. Neví, co to obnáší.“

„Nepotřebuju, aby rozuměl baletu.“

„Já vím. Ale možná potřebuješ, aby rozuměl tobě.“

Neodpovídám. Ticho se znovu protáhne, zatímco míjíme kavárnu a květinářství, jehož výlohy jsou stále plné umělého sněhu. Vydechnu, pomalu a plynule, a snažím se setřást tu tíhu, co mi tlačí na žebra.

„Ale dala jsem to,“ řeknu nakonec.

Mila se ohlédne. „Dala.“

„Ta poslední zkouška působila... správně. Poprvé po dlouhé době.“

„Bylo to poznat. Vypadala jsi zase jako ty.“

Rohové pekařství je přímo před námi a Mila k němu ukáže. „Pojď. Zasloužily jsme si něco měkkého a plného sacharidů.“

Vůně nás praští do nosu ještě před otevřením dveří – vanilka, cukr, máslo. Teplo.

Objednáme bez přemýšlení. Ona si dá svou obvyklou skořicovou rolku. Já sáhnu po čokoládovém cupcaku s hustou točenou polevou. Vypadá směšně. I tak ho chci.

Sedneme si k oknu, zase potichu. Venku proudí lidé – uspěchaní, roztěkaní, hluční. Tady uvnitř je to všechno tak daleko.

„Nevím, co je to se mnou,“ řeknu nakonec, tak tiše, že to slyší jen Mila.

Ani nehne brvou. „Nejsi rozbitá.“

„Prostě mám pocit... jako bych se snažila udržet na vrcholu něčeho, co se mi neustále posouvá pod nohama.“

„Jsi vyčerpaná.“

„Všichni jsou vyčerpaní.“

„Jo,“ řekne. „Ale ne všichni se snaží nést váhu dokonalosti najednou.“

Udloubnou kousek cupcaku a promnu ho mezi prsty. „Mám pocit, že když to pustím byť jen na vteřinu, zůstanu pozadu.“

„Nezůstaneš.“

„Jak to víš?“

Podívá se na mě, jako by to bylo jasné. „Protože už jsi napřed.“

To mě na minutu umlčí.

Dojíme pečivo pomalu. Není kam spěchat. Jen bolavé svaly a cukr a ta zvláštní úleva, že jsme přežily další hodinu, další den.

Když konečně vyrazíme zpátky ven, slunce kleslo níž, zlato chladne, ale stále je tepleji než za poslední týdny. Vdechuji to jako něco zaslouženého.

Tělo mě bolí v každém směru. V rameni mi cuká. Stehna už vyhrožují zítřejší bolestí. Ale jdu pevně.

Dneska jsem to ustála.

A možná to stačí.

Mila se odpojí směrem ke svému bloku s ospalým zamáváním, mumlá něco o rámenu a vaně a o tom, že pokud mi později nenapíše, mám předpokládat, že ji její matrace spolkla vcelku. Usmívám se a pokračuju v chůzi.

Poprvé od doby před hodinou vytáhnu mobil a okamžitě mě zasáhne záplava oznámení.

Dvanáct zpráv od Tylera.

**Ty (16:52):** Hrozně mě to mrzí

**Ty (16:54):** Jsem fakt na nic

**Ty (16:55):** Úplně mi to vypadlo – Zoe potřebovala helfnout s něčím do chemie a prostě se to

**Ty (16:55):** Stalo

**Ty (17:00):** Jsem idiot

**Ty (17:03):** Prosím, nech mě ti to vynahradit

**Ty (17:04):** Asi jsi teď na tréninku

**Ty (17:08):** Přísahám, že už nikdy nezapomenu

**Ty (17:09):** Prosím, nenáviď mě

**Ty (17:15):** Miluju tě

**Ty (17:15):** Hrozně moc

Zastavím se. Srdce mi v hrudi udělá takové to pitomé měkké salto a já lehce přitisknu prsty na displej. Zapomněl. Jo. Ale záleží mu na mně. Vždycky záleží. I když to zvorá.

Tyler nikdy nebyl dokonalý, ale nikdy mi nedal pocítit nic menšího než lásku.

A upřímně? Je mi jedno, že jsem dneska musela běžet. Pořád bych brala tohle raději než kohokoliv jiného.

Když zahnu za roh do naší ulice, ztuhnu.

Sedí na verandě.

Na mojí verandě.

Mikinu má staženou hluboko do očí a na klíně má papírový sáček. Projíždí něco v telefonu, pravděpodobně už posté kontroluje, jestli jsem odepsala.

Usměju se dřív, než se stihnu zastavit.

„Ahoj,“ řeknu.

Hlava mu vyletí vzhůru a on prakticky vyskočí na nohy. „Pen.“

Spěchá ke mně, sáček drží v jedné ruce, tvář zničenou omluvou. „Hrozně se omlouvám. Nechtěl jsem – zasekl jsem se u pomáhání Zoe a úplně jsem ztratil pojem o čase a pak, když jsem se podíval na hodiny, já – Bože, udělalo se mi blbě.“

„Ty—“

„Měl jsem tam být. Měl jsem to v kalendáři. Dokonce jsem si nastavil upomínku a pak jsem ji ignoroval jako naprostý idiot—“

Zasměju se a obejmu ho kolem pasu, pevně ho sevřu. „Ty. To je v pořádku.“

Odtáhne se jen tolik, aby se na mě mohl podívat. „Seš si jistá?“

„Jo. Je to v pohodě. Jsi tady teď.“

Natáhne ke mně sáček. „Koupil jsem ti ten sendvič, co máš ráda. Ten divnej zdravej? S avokádem a... klíčky nebo co to je?“

Nakouknu dovnitř. Rozhodně to není ten, který bych si vybrala já, ale pamatoval si, že mi jednou chutnal, kdysi dávno. Je to milé. Je to on.

„Ten je perfektní,“ řeknu.

Vydechne, jako bych mu právě podala druhou šanci, a pak mě políbí – rychle, měkce, důvěrně.

„Napíšeš mi, až se vzbudíš?“ zeptá se.

„Jasně.“

Ještě jednou mi stiskne ruku, než se vydá dolů ze schodů. Dívám se za ním, jak jde ulicí a vchází do svého domu – jen o tři dveře dál od mého.

Přitisknu si sendvič k hrudi a zazubím se.

Protože ho miluju.

A nic jiného nepotřebuju.