První, co si po probuzení uvědomím, je, jak moc bolí dýchat.

Není to ten druh rychlé, bodavé bolesti – takové, která křičí, že je něco zlomené – je to něco těžšího, pomalejšího a zákeřnějšího, jako by se tíha včerejška, tíha všeho, usadila v mém těle, zatímco jsem spala, a přikovala mě k matraci jako kámen na dně oceánu. Paže mě nechtějí poslouchat. Nohy jako by patřily někomu jinému – někomu těžš