Říkal jsem si, ať se nehýbu.

Říkal jsem si, ať sednu na zadek a nechám ji být. Není to moje věc. Není to můj problém.

Ale pak se postavila.

Vlekla tu těžkou tašku na rameno, jako by vážila víc než ona sama. Ramena stažená. Oči upřené na hřiště, jako by možná, když bude zírat dost usilovně, ji někdo přijde hledat.

Nikdo nejde.

Je v půlce cesty z tribuny, než si vůbec uvědomím, že jdu za ní.

Neslyší