Ve vteřině, kdy vkročím do baru, mě zasáhne vlna hluku – lidé se překřikují, sklenice cinkají, z reproduktorů hraje nějaký příšerný klasický rock. Nebyl jsem tu měsíce, možná déle, ale nic se nezměnilo. Pořád to tu smrdí pivem a přepáleným tukem a jakoukoli zvětralou nadějí, kterou si lidé přinášejí s sebou, když projdou dveřmi.

Okamžitě ho zahlédnu.

Eric – nebo Rooster, jak mu většina z nás stále