Zase spí.

Myslím.

Její dech je teď klidný. Pomalejší. Měkčí. Jedna ruka stále svírá látku mého trička, jako by se bála, že zmizím, když se pustí. Nejsem si jistý, co si myslí, že jsem – nějaká kotva? Štít? Něco dočasného?

Nemýlí se.

Ale začínám mít pocit, že jsem i něco jiného. Něco, co bych být neměl.

Zírám do tmy na strop. Není tam nic k vidění, jen stíny a tichý rytmus lopatek ventilátoru, co s