Když otevřu oči, svět je zahalený do sametové černi.

Ne té měkké. Té, co se lepí, co všechno pohltí. Zpoza závěsů se nekrade žádný měsíční svit. Žádná záře pouličních lamp. Jen hustá, těžká tma. Trvá mi pár vteřin, než mi dojde, proč všechno působí tak teple, pevně a... stabilně.

Pak to ucítím.

Moje čelo spočívá na něčem tvrdém. Ne nepohodlně tvrdém – pevném, teplém, nehybném. Zvedá se to a klesá