Školní parkoviště už bzučí životem, když vjíždíme dovnitř. Vystoupím z auta, batoh s učením přehozený přes jedno rameno, a Tyler se ke mně připojí krokem jako vždycky. Jeho prsty se otřou o mé a pak se s nimi jemně propletou.

Mluvili jsme spolu včera večer.

Opravdu mluvili.

Znovu se omluvil – tentokrát pomaleji, uvědoměleji. Slíbil, že bude lepší. Méně večírků. Méně mizení, když ho budu potřebovat