Jsou skoro dvě ráno a já jsem nespal.

Ležím ve své staré posteli, ve svém starém pokoji, obklopen stěnami, které se od chvíle, co jsem je viděl naposledy, nezměnily. Pochopitelně. Ve stropě je prasklina, na kterou jsem zíral během bezesných nocí jako je tahle – tehdy, když jsem si myslel, že nejhorší bolest je nechat se vyřadit od námořnictva, protože víc než polovina mého týmu vyletěla do povětří