Je to teprve pětačtyřicet minut.

Pětačtyřicet zatracených minut.

Ale připadá mi to, jako bychom v téhle vybílené čekárně seděli hodiny. Čas plyne jinak, když čekáte na zprávu, jestli je někdo, na kom vám záleží, v pořádku – pomaleji, tíživěji. Jako by byl zatížený každým nádechem, který uděláte, každou vteřinou, kdy si nejste jistí, jestli ta další nepřinese špatné zprávy.

Rodiče Penny sedí naprot