Poslední věc, co si pamatuju, je zírání na podlahu.

To prázdné, kropenaté linoleum. Matná skvrna u podlahové lišty. Stín mého vlastního kolena poskakujícího na místě. Sledoval jsem ho dál, jako by mě ten rytmus mohl zhypnotizovat, abych necítil vůbec nic.

Teď mi na rameni leží ruka. Jemná. Opatrná. Jako by ten, komu patří, věděl, že mě nemá vylekat.

Moje oči se i tak prudce otevřou.

Rychle se posa