Nemůžu dýchat.

Ne proto, že bych se bála. Ne proto, že bych byla zraněná. Ale proto, že mě to přemáhá – on, tíha všeho, co prožil, všeho, co viděl.

A všeho, co já ne.

Zírám na jeho hruď. Na tu brutální, živou jizvu, která se táhne od jeho klíční kosti dolů přes trup a mizí pod pasem jeho tepláků. Tu, která ho málem zabila. Tu, o které téměř nemluví.

Moje ruka spočívá na jeho hrudi, hned vedle ní,