Žádá nemožné a já ji držím pevněji.

Ne proto, že by se mi ulevilo, nebo že bych *chtěl* na všechno odpovědět. Ale protože vím, co přijde dál. A jestli se zeptá – opravdu zeptá – nebudu jí lhát. Nemůžu. Ne, jestli má být moje. Ne, jestli chci, aby tohle vydrželo.

Je přitisknutá k mé hrudi, tichá, teplá, uklidňující. Pak se jí zadrhne dech. Jen malý, zlomený nádech. A zašeptá: „Anna mi říkala… že se