„Probudil jsem se v nemocnici,“ řeknu jí tiše. „Ne v takové, jaké jsme měli tam venku. Tohle bylo skutečné. Bílé stěny. Jasná světla. Všude přístroje. Slyšel jsem je dřív, než jsem vůbec dokázal otevřít oči.“

Penny je schoulená u mě, tichá a nehybná, prsty jí spočívají na mých žebrech. Pokračuju.

„Moje tělo... byla to katastrofa. Bolelo to tak strašně, že jsem se nemohl pohnout. Nemohl jsem mluvit