Nesu ji dovnitř, jako bych ji mohl ztratit, kdybych ji pustil. Paže má přehozené kolem mého krku, obličej zabořený do mého ramene, nohy obtočené kolem mého pasu, jako by tam patřila – a ona patří. Patří.

Dveře se za námi zavřou s tichým cvaknutím a v bytě je tma, kromě slabého světla v kuchyni, které nechávám vždy rozsvícené. Žádné další nerozsvěcím. Nepotřebuji ji vidět. Už ji znám nazpaměť.

Nemí