Zůstáváme tam v tichu.

Její prsty líně krouží po mých žebrech, lehce jako pírko, jako by kreslila mapu, kterou umí číst jen ona. Moje ruka zůstává roztažená na jejím boku, prohnutí jejího pasu mi zapadá do dlaně, jako by bylo vytesané přímo pro mě. Ručník má kolem sebe stále volně ovinutý, ale sklouzává – jen nepatrně – a já se neodvažuji ho upravit. Nechci to kouzlo zlomit.

Lehce se pohnu a opřu