Na sedadle spolujezdce napůl spí, hlavu opřenou o okno, řasy jí vrhají měkké stíny na zrůžovělé tváře. Nic neříkám – jen jedu pomaleji, než musím. Město je dnes v noci tiché, ztlumené, jako by vědělo, že se stalo něco posvátného. Jako by nám dávalo prostor dýchat.

Když zaparkuju na příjezdové cestě a vypnu motor, nebudím ji hned. Jen se dívám.

Dnes večer tančila jako hvězda. Ne – jako něco, co by