Nevím, co se změní dřív – jestli noční vzduch, nebo způsob, jakým se na mě dívá.

Jednu vteřinu neseme prázdné talíře od jezera, otíráme se o sebe rameny a smějeme se tomu, jak si Max myslel, že modrozelená by byla „sofistikovaná“ barva pro pokoj pro hosty. V tu další se jeho ruka otře o má bedra a něco v mé hrudi prostě… roztaje.

Ten pohled je zpátky.

Ten, co říká moje. Ten, ze kterého se mi podla