„Virginie Millerová. Jestli nebudeš do pěti minut dole, půjdeš do školy pěšky!“ křičí z přízemí pan Wilmer, můj pěstoun.

„Už běžím!“ zavolám nazpět, zatímco si rychle stahuji vlasy do úhledného culíku a usměji se na svůj odraz v zrcadle.

Rodiče mi zemřeli, když mi bylo šest, a od té doby jsem putovala z jedné pěstounské rodiny do druhé. Tady jsem začala žít, když mi bylo patnáct, a zatím to tu bylo fajn.

Dnes mám osmnácté narozeniny, a jelikož jsem vlkodlak, znamená to, že dnes pravděpodobně potkám svého druha. Jsem nadšená a cítím, jak moje vlčice Alexa uvnitř mě radostně poskakuje.

Naposledy se na sebe podívám. Maminka říkávala, že jsem hezká. Občas tomu i věřím. Mám její zelené oči a tátovy hnědé vlasy; dřív jsem je nosila dlouhé, ale loni jsem se rozhodla zkrátit je po ramena. Narovnám si tričko a vstanu.

Oblečení je mi trochu velké, ale stačí to. Jako dítě v pěstounské péči si musím vystačit s tím, co dostanu, a většinou toho není moc. Manželé Wilmerovi jsou moc hodní lidé, ale starají se o spoustu dětí a nemají finanční možnosti na to, aby si mohli vyskakovat.

„Ginny, ty narozeninové palačinky stydnou, všichni přijdeme pozdě, jestli hned nesejdeš dolů,“ strčí hlavu do dveří moje pěstounská sestra Bella.

„Už jdu,“ řeknu s úsměvem a vezmu si tašku.

„Mimochodem, všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mi, když se potkáme u schodů.

Široce se usměji a položím jí ruku kolem ramen.

„Tak co, těšíš se? Možná dnes potkáš svou jedinou pravou lásku,“ zeptá se Bella.

Alexa při zmínce o nalezení pravé lásky tiše zavyje.

„Asi se těším. Jen bych si přála, aby moje narozeniny nevyšly zrovna na školní den,“ odpovím, když sejdu poslední schod.

„Všechno nejlepší, zlato,“ přivítá mě pan Wilmer a vtáhne mě do objetí.

Široce se usměji, když do obývacího pokoje vejde paní Wilmerová s hromadou palačinek. Mých pět pěstounských sourozenců je v patách za ní a všichni se k ní přidají, aby mi zazpívali píseň k narozeninám.

Položí talíř s palačinkami na stůl a dlouze mě obejme.

„Nemůžu uvěřit, že dnes potkáš svého druha. Stále si pamatuji den, kdy jsem potkala toho svého,“ usměje se na svého manžela a já se usmívám při pohledu na ně.

Nechci moc, byla bych šťastná s jakýmkoli druhem, jen když mě bude milovat tak, jak se milují Wilmerovi.

Rozdělíme si palačinky a pan Wilmer nás všechny odveze do školy.

*************

Když vejdu do školy, zamířím rovnou ke své skříňce. Hailey, má nejlepší a jediná kamarádka, ke mně přiběhne a pevně mě obejme.

„Všechno nejlepší, Ginny. Doufám, že dostaneš dobrého druha,“ řekne vzrušeně.

Začínám si myslet, že všichni jsou z hledání mého druha nadšenější než já sama.

„Taky doufám,“ odpovím tiše.

Hailey ještě není osmnáct, takže svého druha zatím nemá. Pokud mému druhovi ještě nebylo osmnáct, taky ho dnes nenajdu. Bohyně měsíce přiděluje každému vlkodlakovi druha, když oba dosáhnou osmnácti let, a obvykle se to stane v době, kdy jsme se narodili. Narodila jsem se k večeru, takže pokud je mému druhovi už osmnáct a je nablízku, setkám se s ním tehdy… Nemůžu se dočkat.

„Koukej,“ řekne Hailey a nasměruje můj pohled ke třem klukům, kteří právě prošli vchodem.

Dylan Baxter, Jake Baxter a Hunter Boldman. Říct, že ti tři jsou sexy, je slabé slovo. Jsou vražedně krásní. Kdybych to nevěděla líp, řekla bych, že jsou to Lykani.

Dylan je z nich nejhezčí a je to také budoucí alfa smečky Abuja Moon. Má krátké černé vlasy a smrtící modré oči.

Stejně jako jeho bratranec a budoucí beta má i Jake modré oči, ale jeho vlasy nejsou černé jako Dylanovy; má špinavou blond, kterou obvykle nechává rozcuchanou, ale i tak to vždycky vypadá dobře.

Hunter s nimi není příbuzný. Má zelené jiskřivé oči, které doplňují jeho černé vlasy, jež obvykle nosí vyčesané nahoru. Jsem do nich všech tří zakoukaná od té doby, co jsem začala chodit na tuhle školu.

Vím, že se mezi mnou a kýmkoli z nich nikdy nic nestane, a jsem s tím naprosto smířená. Můj zájem o ně většinou působí jako platonická láska k celebritám.

Vydechnu vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji, když kolem nás projdou. Kluci jako oni si někoho jako já nikdy nevšimnou. Jdou po holkách, které mají dobré rodinné postavení a krásu, pro kterou by se umíralo, jako Samantha Archerová, Dylanova přítelkyně.

Její otec je lykan a ona taky. Její rodina má konexe, které sahají až ke králi.

A její tělo, no, říct, že vypadá jako řecká bohyně, nestačí. Bohyně si na stvoření Samanthy dala záležet.

Každopádně mě to netrápí. Dnes potkám svého druha a začneme náš krásný milostný příběh. Bude mě milovat, i když nejsem dokonalá, a já budu milovat jeho.

Alexa je tak šťastná. Já taky.

„Usmíváš se,“ podotkne Hailey, když jdeme do třídy.

„Mám prostě dobrý pocit.“

vejdeme do třídy a zabereme svá obvyklá místa.

Vyučování uteklo rychle. Nemohla jsem být raději. Nejsem studijní typ. Chodím sem jen proto, že nemám na výběr. Každý den se těším, až to skončí. Jediná věc, kterou mám ve škole ráda, je hodina fotografování. Je to volitelný předmět a já si ho s radostí vybrala. Zachycovat okamžiky na jediné fotce je opravdu úžasné a miluju to. Jediný problém je, že nemám fotoaparát. Nemůžu si ho dovolit.

Mým snem je stát se světoznámou módní a portrétní fotografkou jako Mario Eduardo Testino.

*****

Hailey a já jsme právě dorazily do malé restaurace hned za školou. Pracujeme tam na částečný úvazek a já vždycky dávám většinu svého platu Wilmerovým, abych pomohla s dětmi. Cokoli zbyde, šetřím na vysokou a na koupi fotoaparátu, ale zatím to, co mám, mi sotva vystačí na slušné jídlo, natož na financování mých vysokoškolských snů.

Chystám se převléknout do pracovního, když vtom ucítím něco nádherného. Nedokážu to popsat, ale je to neodolatelné. Nemůžu přesně určit, co to je, ale voní to božsky. Alexa, má vlčice, bojuje, aby se dostala na svobodu, a myslím, že vím, co to znamená.

Jdu za tou vůní, abych zjistila, kam mě zavede. Matně slyším, jak na mě Hailey volá, ale nedokážu se soustředit na nic jiného než na tu vůni.

Vůně mě zavede na parkoviště, konkrétně před velmi povědomé auto.