Vůně mě zavede na parkoviště, konkrétně před velmi povědomé auto.

Dveře auta se otevřou a vystoupí on. Dylan Baxter. Dylan Baxter je můj druh? Ne, ne, ne, ne…

Jeho nádherné modré oči se rozšíří, když se na mě podívá. Jeho pohled trochu změkne, ale to nezakryje překvapení v nich. Vidím v jeho očích zmatek, když bloudí po mém těle.

Moje vlčice vyje a chce, abych na něj skočila, ale na rozdíl od ní vidím a cítím, že na tohle není vhodná chvíle.

Podivně se usměje a zavrtí hlavou.

„To musí být vtip od Bohyně,“ řekne nakonec s tichým uchechtnutím.

„Cože?“ zeptám se hloupě.

Samozřejmě vím, co tím myslí.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se. Jeho krásné oči se ani neobtěžují se na mě podívat.

Nemůžu odtrhnout zrak od jeho dokonale vytesané tváře. Nikdy předtím jsem nestála tak blízko něj. Zblízka je mnohem krásnější.

„Vir… Virginie Millerová, ale můžeš mi říkat Ginny,“ odpovím nakonec.

Svraští čelo a chvíli přemýšlí.

„Millerová? Kdo že jsou tví rodiče?“

„Mí rodiče jsou mrtví… Jsem v pěstounské péči. Mými opatrovníky jsou Wilmerovi,“ vysvětlím. Co záleží na tom, kdo jsou moji rodiče?

Jeho tvář se zkřiví do grimasy.

„Wilmerovi, jejich postavení je ještě horší než být omega. Nemůžu tě mít za družku. Potřebuji někoho, kdo je silný a má dostatečné konexe.“

„Někoho jako Samantha,“ zašeptám, ale on mě nějak zaslechne.

„Přesně tak. A kromě toho, Samantha a já se milujeme. Nemám tušení, o jaký zvrácený vtip se Bohyně pokouší tím, že mi tě určila za družku, ale já to nedovolím,“ řekne hořce.

Jeho slova mě zasáhnou jako dýka do srdce. Nikdy jsem si nepředstavovala, že setkání s mým druhem bude mít takový výsledek.

Alexa bolestně zakňučí.

Srdce se mi rozbuší. Vím, co řekne dál. Můj dech se zpomaluje, hlava mě začíná bolet. Nedokážu vysvětlit, jak se cítím, vím jen, že mi puká srdce.

„Já, Dylan Baxter, budoucí alfa smečky Abuja Moon, tě tímto odmítám, Virginie Millerová, jako svou družku a budoucí Lunu mé smečky,“ prohlásí chladně, aniž by se na mě jedinkrát podíval, než nastoupí zpět do auta a odjede.

Má vlčice vyje a pláče bolestí. Někdy je pro Alexu těžké vyčíst situaci, ale tentokrát naprosto přesně chápe, co se právě stalo. Dylan Baxter mě právě odmítl jako svou družku.

Chytím se za hruď a pomalu klesám k zemi. Proč mě srdce tak strašně bolí? Čekala jsem na setkání se svým druhem osmnáct let. Byla bych v pohodě, kdyby mým druhem byl kdokoli, třeba i sluha, jen kdyby mě miloval, ale tohle…

Nikdy předtím jsem necítila takovou bolest. Je to, jako by mi vyrval srdce z těla a opakovaně po něm dupal, dokud nebylo úplně zničené.

Alexa naposledy zapláče, než úplně ztichne.

Poslední, co slyším, je Hailey, která ke mně běží, než omdlím.

*****

Pomalu otevírám oči. Rozhlížím se kolem. Jsem ve svém pokoji.

„Ahoj. Jsi v pořádku?“ zeptá se mě Hailey.

Kývnu hlavou a pokusím se posadit, ale levým prsem mi projede ostrá bolest, která mě donutí si znovu lehnout.

„Co se stalo?“ zeptá se Hailey a drží mě za ruku. Paní Wilmerová vejde dovnitř právě ve chvíli, kdy se Hailey ptá.

Po tváři mi steče slza.

„Můj druh mě odmítl. Dylan mě odmítl.“ Nemůžu si pomoct a rozpláču se. Tím, že jsem to vyslovila nahlas, jsem si uvědomila, jak skutečné to je. Doufala jsem, že to není pravda. Ale bohužel, tohle je moje realita.

Tvářemi Hailey a paní Wilmerové proběhne tisíc a jedna emocí. Šok, hněv, lítost, smutek…

Paní Wilmerová přistoupí blíž a vtáhne mě do objetí. Ostrá bolest v hrudi pokračuje, ale tentokrát je to horší. Tentokrát to cítím i u srdce.

„Bolí to tak moc. Prosím, pomozte mi,“ pláču a pevně objímám paní Wilmerovou.

Taky začne slzet a Hailey rovněž.

„To mě tak mrzí, zlato, nemůžu nic dělat,“ řekne mezi slzami.

Po tom, co se zdá jako hodiny… konečně přestanu plakat. Jen ležím na posteli. Nemám v sobě sílu nic říct ani udělat.

Hailey musela jít domů a paní Wilmerová odešla připravit večeři pro ostatní děti a zkontrolovat pár věcí.

Od té doby jsem se nepohnula. Můj polštář je mokrý od slz. Nejhorší je, že necítím Alexu. Od toho okamžiku na parkovišti je extrémně tichá. Ani necítím, jestli je zraněná nebo v bolestech. Cítím jen její mlčení a to tak strašně bolí. Chytím se za hruď a schoulím se do klubíčka.

Z očí mi sklouzne další slza. Hádám, že mi ještě nějaké zbyly. Zírám z okna a pomalu vstávám z postele. Vzdálenost z mého okna na zem není tak velká, ale možná, když skočím, utrpím dost zranění na to, aby možná přehlušila tu bolest v mém srdci.

Chystám se vylézt na parapet, když se otevřou dveře. Vejde Bella, dívá se dolů a vyhýbá se mému pohledu. Nemám jí to za zlé, kdybych byla v její kůži, taky bych byla zmatená, jak se ke mně chovat.

Odstoupím od okna a pokusím se na ni vynutit úsměv. Je to příliš těžké. Místo toho mi po tváři steče slza. Bella ke mně přispěchá a obejme mě.

„To mě mrzí, Ginny. Slyšela jsem, co se stalo. Je to hlupák, že tě odmítl. Jsi ta nejlepší sestra na světě. Neví, o co přišel.“ Každé slovo mě dojímá. Nemůžu uvěřit, že jsem se chystala pokusit o sebevraždu.

„Děkuju, Bello,“ uvolním se z objetí a otřu si slzy. Tohle překonám.

Musím.

„Mimochodem, paní Wilmerová říkala, že tě mám zavolat. Jsou tu nějací lidé, co tě chtějí vidět,“ dodá Bella.

„Kdo to je?“ zeptám se chraplavým hlasem.

„Nevím, ale poslal je alfa.“