Probouzí mě ranní budík. Sotva se dokážu zvednout z podlahy. Cítím se slabá, točí se mi hlava. Žaludek se mi svírá v křečích z té včerejší bolesti. Stále nemohu uvěřit, že jsem zažila taková muka, až jsem z toho omdlela. Už dlouho jsem necítila nic, co by se té bolesti byť jen blížilo. Pomyšlení, že mi ji způsobil můj takzvaný druh, je nervy drásající. Myslela jsem, že mé odmítnutí bylo to nejhorší, co mohl udělat, ale tohle rozhodně posunulo laťku výš.

Ze rtů mi unikne povzdech, když dosednu na okraj obrovské manželské postele. Vyhrnu si tričko a v duchu zaječím při pohledu na své břicho; je pokryté černými a modrými podlitinami. Zkusím se ho dotknout, ale palčivá bolest mě donutí ruku stáhnout. Nemohu uvěřit, že je to všechno skutečné. Jsem vyčerpaná. Alexe se dařilo lépe, ale teď ji sotva cítím. Vnímám jen její kňučení.

Zaklepání na dveře mě vyleká.

„Dále,“ zakřičím s veškerou silou, kterou dokážu sebrat.

Do pokoje vejde mladá dáma oblečená v uniformě služebné. Nevypadá, že by jí bylo víc než dvacet.

Kráčí ke mně se zdvořilým úsměvem.

„Luna si žádá vaši přítomnost u snídaně. Bude se podávat za třicet minut,“ říká se stále stejným zdvořilým úsměvem.

„Dobře, díky,“ odpovím tichým hlasem. Snažím se její úsměv opětovat, ale jsem příliš slabá na to, aby to vypadalo přesvědčivě.

Ukloní hlavou a opustí místnost.

Myslí si snad, že s nimi chci snídat? Po tom všem?

Strávila jsem tu jen jednu noc a už jsem unavená. Jak tu mám vydržet déle?

Chybí mi Wilmerovi. Nemám ani telefon, abych se s nimi spojila. Doufám, že jsou všichni v pořádku. Hlavně Bella, ještě tam nestrávila jedinou noc, aniž bych jí před spaním nepřečetla pohádku.

Zabořím tvář do polštáře, nechám uniknout povzdech a pak zaječím. Křik vždycky pomáhá, ale teď bohužel ne.

********

Jak už asi víte, neuposlechnutí Lunina rozkazu nikdy nezůstane bez trestu, a protože jsem příliš slabá na to, abych snesla jakoukoli formu potrestání, posbírala jsem dostatek sil, abych se osprchovala a oblékla, navzdory štípání, které mi voda způsobovala.

Dnes je středa, takže se jde do školy. Poprvé po dlouhé době se nemůžu dočkat, až budu ve škole. Páni, nikdy bych si nemyslela, že přijde den, kdy vypustím z úst taková slova. Podle toho poznáte, že jsem dopadla na úplné dno.

Chůze je trochu obtížná, protože mě bolí břicho, ale zvládnu se dostat z pokoje. Dívám se do země a pevně svírám tašku s učebnicemi, zatímco mířím k jídelně. Včera jsem ji zahlédla cestou do domu, takže znám cestu.

„Do prdele,“ zakleju pod fousy, když do někoho vrazím. Ten pach nepoznávám. Chytím se za břicho a snažím se ze všech sil skrýt bolest.

„Promiň,“ vyhrknu rychle a chci jít dál, když mě najednou ruka chytí za zadní část trička a stáhne mě zpátky.

Předem mnou stojí Jake Baxter, Dylanův bratranec a budoucí Beta.

Hádám, že to do něj jsem vrazila.

„Takhle se švagr nezdraví,“ konstatuje klidně.

Má dětský úsměv a v modrých očích mu hraje komická jiskra. Vypadá hodně jako Dylan, ale v jejich rysech je zřetelný rozdíl. Na rozdíl od Dylanových hezkých a mužných rysů má Jake v sobě chlapeckou roztomilost… Vyzařuje z něj také přátelská aura, která se velmi liší od Dylanovy chladné a panovačné aury. I když, Dylan možná takový je, protože je budoucí Alfa, nebo je to prostě tím, že je to kretén.

„Haló,“ zamává mi Jake rukou před obličejem a vytrhne mě z myšlenek.

„Ahoj,“ odpovím.

„Jsem Jake, Dylanův bratranec,“ natáhne ke mně ruku k potřesení.

Přijímám jeho vřelé gesto a potřesu mu rukou.

„Vím, kdo jsi,“ zamumlám, ale on má slova zachytí.

„Aha,“ poškrábe se na zátylku, jako by přemýšlel, co říct.

Využiji příležitosti a pokračuji v cestě do jídelny, ale zastavím se, když slyším, jak na mě volá.

„A ty musíš být Ginny, Dylanova družka.“

Otočím se k němu a probodnu ho pohledem.

„Nejsem jeho družka,“ pokračuji v chůzi k jídelně. Je fajn potkat někoho, kdo se mnou mluví, jako bych si zasloužila trochu úcty, ale nechci naštvat Lunu, takže musím dorazit na snídani včas.

Jake se mnou srovná krok.

„Ty nejsi jeho družka?“ zeptá se a hravě do mě drcne ramenem. Právě jsme se potkali. Jak může být tak bezprostřední?

Asi bych mu měla odpovědět.

„Technicky vzato jsem byla jeho družka, ale už nejsem,“ vysvětluji.

S úlevou si oddechne, protože jídelní stůl je nyní na dohled. Luna právě přichází. Uhnu před jejím pohledem, když mi hlavou probleskne vzpomínka na naše poslední setkání.

Jake ji obejme a posadí se ke stolu.

„Ginny, drahoušku, jak sis v noci odpočinula?“ zeptá se mě.

Bylo to hrozné.

„Bylo to fajn.“

„Spala jsi dobře?“ zeptá se sladce.

Sotva jsem zamhouřila oka, celou noc jsem trpěla bolestí, dokud jsem neomdlela.

„Ano, spala. Díky za optání.“

Pokyne mi, abych si sedla vedle ní, a já se posadím. Musím říct, že mě překvapuje, že je na mě Luna milá po tom, jak jsem byla včera drzá.

Dylan sejde dolů o pár minut později, oblečený v bílém polo tričku a černých kalhotách, které dokonale ladí s černými koženými botami. Je oblečený tak ležérně, ale sakra, když na něj teď zírám, motá se mi hlava. Skoro mě to nutí zapomenout, jak moc jsem na něj naštvaná. Naštěstí mám tu bolest a modřinu na břiše, aby mi připomínaly, že Dylan Baxter je pitomec.

„Ahoj mami,“ řekne a obejme ji z boku, než si přitáhne židli a posadí se. Ani se neobtěžuje vzít na vědomí mou přítomnost. Rozhodnu se udělat totéž.

Jakmile se Dylan posadí, někdo vejde do jídelny.

Srdce se mi roztříští, když se můj pohled setká s tím jejím.

Samantha Archerová. Důvod, proč jsem byla odmítnuta. Její zrzavé vlasy se jemně pohupují ze strany na stranu, jak kráčí ke stolu.

Tohle potvrzuje jen jedno. Ta bolest, kterou jsem včera v noci cítila, byla jejich chyba. Jeho chyba. Můj pohled nevědomky zamíří k Dylanovi. Zírám na něj s veškerým hněvem, který v sobě mám. Jak mohl udělat něco takového? Měl by vědět, co se mnou udělá, když se vyspí s jinou dívkou, a přesto to udělal. I když mě nerespektuje, měl by mít aspoň trochu slušnosti.

Služebnictvo přináší jídlo a zatímco servírují, mé oči zůstávají přilepené na Dylanovi. V tuhle chvíli ho tak nenávidím.

Jediná věc, která mě drží na židli, je fakt, že vedle mě sedí Luna. Opravdu si to u ní nechci rozházet. Kdyby neseděla vedle mě, přísahám, že bych vyvolala hádku s tím nafoukaným, otravným budoucím Alfou.

Z toho, jak se Luna dívá na Samanthu, je jasné, že ten vztah nepodporuje…

Kdo by taky podporoval? On je budoucí Alfa, měl by být se svou družkou. Kromě toho všichni vědí, že většinu lykanů přitahují zase jen lykani. Jistě, Samantha je do něj teď blázen, ale může přijít den, kdy najde lykana a Dylana kopne do zadku dřív, než bys řekl švec.

Kousnu do tortilly před sebou a oči se mi okamžitě rozzáří. Nikdy jsem nejedla nic, co by chutnalo tak dobře. Skoro jsem zapomněla, že jsem včera půl dne nic nejedla. Žaludek mi slastně zavrní; to znamená, že Alexe to taky chutná. Alespoň jí jídlo pomáhá cítit se lépe.

„Díky za snídani, byla vynikající,“ řeknu a ukloním se Luně, jakmile je můj talíř prázdný. Zvednu se od stolu a chystám se vypadnout z jejich domu.

Plánuji odejít brzy, abych se mohla stavit u Wilmerových a pozdravit je. Tohle je Bellina první noc v domě bez mé přítomnosti. Normálně má problémy se spaním. Doufám, že spala dobře.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ uslyším za sebou Lunin hlas.

„Do školy?“ odpovím tónem, který zní spíš jako otázka.

„Dylan tě vezme,“ prohlásí vesele, jako by to, že mě Dylan sveze, nějak zařídilo, že mě přijme.

Právě teď by mi nemohlo být víc jedno, jestli mě přijme, nebo ne.

Můj pohled zamíří k Dylanovi a na tváři se mi znovu objeví zamračení.

„Raději půjdu pěšky,“ vyhrknu okamžitě. Ani se nesnažím skrýt opovržení v hlase.

Luna otevře ústa, aby něco řekla, ale Jake ji přeruší.

„Může jet se mnou,“ popadne klíče a vytáhne mě ven dřív, než Luna stihne odmítnout.